Bynuten

Ráno jsme vstaly v 7,45, aby Alina byla včas na ranní směně :-) Já se samozřejmě v "cizí" posteli moc nevyspala, tak jsem si myslela, že si ještě hoďku zdřímnu, jenže ne a ne zabrat, tak jsem v 9,15 vylezla z postele, nasnídala se a v 10,00 vyrazila autem směrem Bynuten. Cesta trvala necelou hodinu, bylo to 38 km, jenže téměř všude max. 60, jen někde 80, a ve městech 30! A v Ålgårdu jsem se zastavila u jezera. Jela jsem podle navigace, co mám v mobilu, takže v pohodě, akorát jsem tam neměla přesné místo, kde má být parkoviště, jela jsem jela a parkoviště nikde, tak jsem si říkala, jestli jsem to nepřejela a už jsem se chtěla někde otáčet, když tu najednou po pravé straně parkovišťátko. Tak jsem zaparkovala svůj vůz a v 11,00 jsem vyrazila směrem Bynuten. Na internetu psali, že cesta trvá tak 5 hodin a převýšení je 370 m, takže jsem si říkala, to bude brnkačka. Jenže ouha... To jsem se trochu spletla. Začátek byl po širší cestě, pak se terén začal zvedat a cesta zužovat. Prvního člověka jsem potkala asi za hodinu, za další hodinu další dva lidi, šla jsem cestou necestou, sněhem, potokem, lesem, na kraji jezera, strmě do kopce, pod vodopádem, klopýtala přes kameny (kameny byly úplně všude, kam se člověk podíval). Jak jsem nikoho nepotkala, tak se cesta zdála nekonečná. V jednu chvíli jsem zahlédla nad sebou vrchol a říkala si - to nemůže být ono - tam v životě nemůžu vylézt... Tak jsem zapochybovala, jestli jsem četla správně a jestli 5 hodin netrvá jenom cesta nahoru. Ale jelikož jsem šla teprve necelé dvě hodiny, tak zatla zuby a pokračovala dál. Po 2,5 hodinách chůze jsem dosáhla vrcholu, kde byli dva fešáci - nechala jsem se od nich tedy vyfotit u mohyly. Pak jsem našla kešku, dala sváču a přiřítila se početná hlučná skupina mladých lidí, pak ještě dva fešáci. A rozhodla se pro sestup druhou cestou - sice trochu delší, ale přeci nepůjdu stejnou cestou dolů - ze začátku se jevila cesta mnohem lepší s hezčími výhledy na hory a fjordy. Pak jsem začala prudce klesat a zase jsem asi 1,5 hodiny sestupu nikoho nepotkala - strašný pocit - jen já a divočina... Pak jsem potkala na jednom rozcestí dva kluky, co mě fotili, tak jsem s nimi hodila řeč - oni, že jdou ještě na jeden vrchol, na to já, že na to už nemám sílu, tak jsem jim popřála pěknou túru a pokračovala dál. Cesta zpátky se mi nejevila tak dlouhá, ale zase byla více bahnitá. Na parkoviště jsem dorazila v 16,15, nasedla do auta. Cestou zpátky jsem si udělala menší nákup v Ålgård a doma jsem byla o půl šesté.

Před domem jsem potkala Geira, tak mi hned hlásil, že dnes - many lambs (hodně jehňat). Alina mi to pak upřesnila, že se celý den nezastavila - jen hodinu na oběd, že jen co jedna ovce porodila, rodila další, takže rodili, rodili, rodily a stavěly ploty, přesouvaly ovce a tak celý den. Ufff, co mě čeká zítra...