Po předchozích zmatcích ohledně termínu dovolené jsme ve středu 30.7. v 10,30 vyrazili z Benešova směr jih. Někde před Táborem jsem si vzpomněla, že jsem si zapomněla cestovní pas... Ale říkám, že ho přeci nepotřebuji, cestujeme v Evropské unii, žádné hranice neexistují a v kempech musí stačit občanka, takže pokračujeme dále. Na hranicích klasicky tankujeme levný benzín u ČP Ono :-) jen co vyjedeme za hranice, chceme zadat do navigace cíl dnešní cesty - Bled. A ejhle - v navigaci jsou mapy pouze České republiky :-) haha, tak dlouho Adam aktualizoval mapy v navigaci až tam zapomněl nahrát celou Evropu, tak tedy otevřu autoatlas Evropy vypůjčený v knihovně a ejhle - chybí 25 prostředních stránek - a zrovna celá oblast, kterou potřebujeme :-D Ještě, že jsme vybavení a máme sebou chytrý tablet s navigací, takže frčíme dál :-)
Bledské jezero
Po téměř bezproblémovém průjezdu Rakouskem a tunelem mezi Rakouskem a Slovinskem, vjíždíme do země, kam moje noha šlápla jenom na sjezdovkách. Vysněné Slovinsko a Julské Alpy na dohled. Vzhledem k předražené ceně dálniční známky nastavujeme navigaci mimo dálnici. Takže nás protahuje všelikými zkratkami, ale zato nejkratší cestou k Bledskému jezeru, kempíme v jediném kempu na břehu Bledského jezera, stavíme stan na okraji kempu na okraji bláta. A vyrážíme na obhlídku jezera - nechybí podvečerní koupačka, takové vedro zase nebylo, takže v jezeře všehovšudy 5 lidí, takže paráda, pak po promenádě podél jezera a zpět do kempu.
Vintgar a sedlo Luknja
Ve čtvrtek ráno vyrážíme směr soutěska Vintgar, ještě že jsme tam brzy ráno a můžeme soutěsku projít bez přemnožených lidí. po cestě zpět už jich potkáváme více, tak to prolítneme a pokračujeme dál přes vodopád Peričnik směr Aljažev dom (1015 m n.m.), odkud byla naplánovaná pouze procházka, ale řekla jsem, když už jsme tu tak vylezeme na sedlo Luknja, které mělo být podle šipkovníku 2 hodiny chůze (převýšení 700 m jsem zamlčela :-D ). Takže vyrážíme v pravé poledne, občas prší, občas svítí sluníčko, celkově je vedro. Sedlo vidíme z dálky, moc lidí nepotkáváme, nejdříve jdeme po rovině, pak lesíkem vzhůru, pak podél říčky a pak strmě nahoru suťuvitým terénem, takže jeden krok dopředu, dva dozadu... néé dělám si srandu, tak hrozné to nebylo, ale když už jsem si říkala, že se to sedlo nějak nepřibližuje a už jdeme 3 hodiny, potkali jsme jediné turisty - Čechy - tak se ptám, jak je to ještě daleko a oni říkají hodinu, v závěru byla stezka kolem skály zajištěná lanem, a pořád se zdálo, že sedlo je na dosah, ale ne a ne ho dosáhnout. Tak jsem se zapřela a prostě jsem si řekla, když už jsme tak vysoko, tak to vylezeme, přeci mě zajímá jaký je výhled na druhou stranu. Takže po čtyřech hodinách výšlapu jsme dosáhli sedla Luknja (1758 m n.m.). Mraky se honily, během pár minut se přihnala oblačnost a nic moc vidět nebylo, posečkali jsme chvíli a náhle bylo opět vidět štíty okolních hor. Paráda. Následoval sestup dolů k autu. Autem jsme přejeli do kempu Kamne poblíž městečka Mojstrana.
Prisojnikovo Okno, pramen Soči
V pátek jsme se probudili do jasně modré oblohy, takže hurá na další výlet. Po cestě jsme nakoupili něco málo k jídlu. Skvělé, že ve Slovinsku člověk polovině slov rozumí :-) Vyšplhali jsme se autem do sedla Vršič (1611 m n.m.) a dále pokračovali pěšky na můj vysnění cíl - Prisojnikovo Okno (2250 m n.m.). Vyrazili jsme zase v poledne, cesta vedla mírně nahoru, kolem salaše a pak uhnula po suťovitém svahu, borovým lesem a dále strmě nahoru až k Oknu. Překvapilo mě, jak bylo velké. Podle fotek si nelze představit, ale bylo opravdu ohromné - můj hrubý odhad 40 metrů, ale nevím. Kdyžtak mě opravte. Cestou jsme moc lidí nepotkávali. Nahoru do Okna jsem se vyšplhala současně s dvěma Skopčákama, tak jsme se navzájem vyfotografovali, koukali Oknem na šplhající ferratisty, kteří přicházejí do okna druhou stranou - náročnou ferratou. Po chvíli jsem začala scházet dolů. Na parkovišti náš čekala jedna nenažraná ovce, obcházela lidi, lezla jim do kufrů aut a nechala se krmit, normálně jsme jí málem nabrali a odvezli :-)
Po cestě do kempu v údolí Trenta jsme se ještě zastavili u pramene řeky Soča, podle průvodce prý 15minutová procházka, jasný, ale v závěru slušná ferrátka bez jištění na úzké římse nad řekou, ale pramen byl krásně modrá tůňka v jeskyni, opravdu pravý pramen řeky. Kam se na něj hrabou umělé prameny Vltavy a Labe...
Zakempili jsme na následující noci v malém ale příjemném kempu Trenta blízko stejnojmenné vesničky v údolí řeky Soča.
Podél řeky Soča
V sobotu jsme měli naplánovanou procházku kolem řeky Soča, takže jsme vyrazili z kempu - nejdříve po silnici, poté jsme odbočili na pěšinku lesem kolem křišťálově čisté řeky, která v těchto místech - kousek od pramene byla ještě klidná. Zpět jsme se vraceli téměř stejnou cestou, ale v půlce jsme narazili na další odbočku od silnice po pěšině, takže jsme tam odbočili. Dostali jsme se až na jedno krásné vyhlídkové místo, odkud měl být vidět Triglav, ale bohužel byl zahalen mraky, ani když jsme tam půl hodiny čekali jsme ho neviděli. Pak jsme si mysleli že už jsme na úrovni kempu, akorát na druhé straně řeky, náhle jsme narazili na lávku přes řeku, tak jsme jí přešli, ale po pár krocích jsme zjistili, že jsme ještě daleko a museli bysme ještě kus po silnici, tak jsme se vrátili na stezku, která podle mapy vypadala, že to bude kousek po rovině podél řeky, jenže stezka se náhle začala strmě zvedat, takže jsme si ještě pár desítek výškových metrů vystoupali a poté zase slezli dolů. Brodit řeku, jak jsme původně mysleli, jsme nemuseli, kousek od kempu jsme narazili na lávku :-)
Vodopády Virje, Boka, moře v městečku Duino
V neděli jsme sbalili stan a vyrazili směr Bovec. Nejdříve jsme skoro autem (prostě pořád to šlo po silnici tak jsme jeli, dokud silnice neskončila) zajeli skoro až k vodopádům Virje - menší vodopády padající do dvou tůněk, kde jsem si pěkne umyla boty, protože na jednom kameni mi to podklouzlo a šlápla jsem do vody :-D Dále jsme pokračovali autem a nejdřív jsme lehce minuli nejvyšší vodopád viditelný ze silnice, ale napodruhé jsme si ho všimli, takže jsme zastavili na přilehlém parkovišti. To je hrůza - nejvyšší vodopád Slovinska a není tam ani cedule...!!! :-) To jsme šli pěšinou na vyhlídce, odkud byl vodopád vidět v celé své vysoké kráse :-) Po cestě k autu začalo slušně bouřit, tak jsme přidali do kroku a poté už ujížděli směr Itálie a moře...
Jak se krajina kolem začala měnit, hory se snižovaly, až z nich byla úplná placka, teplota vzrůstala, tak mi najednou začalo být úzko... No nebylo v těch horách lépe??? Určitě jo... První velké zklamání přišlo při průjezdu městem Grado. Hrůza a děs, lidí jak much, nikde se nedalo zaparkovat, tak jsme ho prosvištěli. Divný pocit jet po silnici a po obou stranách moře... brrr, ještě teď mě z toho mrazí, tedy spíše polejvá pot... Takže jsme pokračovali dále lehce industriální oblastí severní Itálie. Ale kdo to mohl tušit, no jo, příště se budu více informovat na netu. Dorazili jsme do městečka Duino, kde jsme zakempili v luxusním kempu, úplně jsme se děsili té ceny, kterou po nás budou následující den chtít. Takže v kempu, obchod, posilovna, atd atd. a bazén, a vláček jezdící na pláž, to že na WC nebyl ani toalpap ani nekomentuju... Po příjezdu jsme postavili stan, a šli se projít po útesech nad mořem. Tam byla pěkná vyhlídka na celé široké okolí, ale také jsme zjistili, že k moři je to pěkných pár desítek výškových metrů sešup dolů a nebo několik kilometrů okružní cestou po silnici. Ale také to, že přístup k pláži je jenom v malé zátoce, a že ještě k tomu pláže jsou narvané k prasknutí, lehátka jenom za poplatek, a prostor v moři vymezen bójkami, takže pouze takový větší bazén.Takže jsme se rozhodli, že se vykoupeme nejdříve v místním bazéně, přišli jsme tam, svlékli oblečení a vlezli do bazénu, jak se tak kolem rozhlížím, tak vidím všichni mají na hlavě stejnou čepici... Tak jsme zjistili, že do bazénu pouze s čepicí, ale nikde nic napsané nebylo a nikde jsme ani nenašli nějakou bednu s čepicemi, které by se zde mohly půjčovat. Chvíli jsme dění kolem bazénu pozorovali a když bylo jasné, že bez čepice ani ránu, tak jsme znechuceně odešli. Vláček na pláž měl jet až za hodinu, tak jsme se rozhodli k pláži dojet autem... zase chyba, dole naprosto narvaná parkoviště a ještě k tomu za peníze... Takže jsme odsud zase odjeli, že se zkusíme vykoupat na nějakém jiném místě, dojeli jsme do vedlejšího městečka, směle jsme zaparkovali v prostoru místních hasičů, no co, značka parkoviště tam byla, tak snad vše ok. Došli jsme k moři s ne příliš dobrým přístupem a tam všude značka zákaz koupání, ale všude se váleli na útesech lidi a i se koupali, tak jsme zase chvíli pozorovali situaci, načež se začalo dost zatahovat nebe a když najednou se objevil na obzoru blesk a hned na to hřmění, bylo jasno, rychle pryč odsud. Nasedli jsme do auta a vraceli se ke kempu, to už se strhla taková průtrž mračen, že ani stěrače nestíhaly. Načež následovala velká chyba, minula jsem odbočku do kempu, takže jsme se dostali na hroznou křižovatku, kde doprava totálně zkolabovala kvůli všudypřítomným ujíždějícím autům od moře domů... Italský styl to jistil, takže jsem se tam vecpala po italsku. Jenže chyba největší v tom zmatku jsem zase špatně uhnula, takže jsem na debilní křižovatce byla znovu, to už jsem neustála a dovést nás do kempu musel Adam :-D Večer, když ustál déšť jsme se byli projít na útesy, pozorovat západ Slunce a prozkoumat místní jeskyni. V noci nás (ne)uspávala hlasitá hudba z diskotéky na pláži...
Predelské jezero
V pondělí ráno jsme sbalili kufry a rozhodli se z tohoto místa odjet, takže jsme nabrali opět směr sever a přes Predelské sedlo (mezi Slovinskem a Itálií) kolem Predelského jezera (mimochodem studeného jako kdyby snad ta voda vytékala z ledovce :-D ) jsme dojeli do rakouského Kaprunu do sympatického kempu s volně přístupným bazénem, nebyl sice tak velký jako v Itálii, ale pár temp se v něm dalo udělat. Takže jsme se tam hned vrhli - hurááá konečně koupání :-D Ale byla celkem zima :-D tak jsme tam dlouho nevydrželi.
Soutěska
V úterý jsme se vydali do blízko kempu vzdálené soutěsky Thum Sigmund Klamm, kde jsme se za drobného deště prošli a obešli jsme i jezero, poté jsme se vydali autem do městečka Zell am See, ale všudy přítomné kolony aut na přijezdu do městečka a všudypřítomní Muslimové nevím z jaké země, ale byli to bubáci, tedy jenom ženy byli bubáci, nás opět odradilo, takže jsme dojeli na protější břeh, tam jsme se prošli a jeli jsme zpátky. Celý den bylo zataženo a pršelo, odpoledne jsme se ještě za hustého deště prošli z kempu směrem k soutěsce, ale hustý déšť nás zahnal zpátky do kempu, Adam se znovu vykoupal v bazénu, já už do toho nevlezla, teplota vzduchu asi 18°C mi nepřišla ideální na koupání v bazénu :-D
Kitzsteinhorn
Ve středu se trochu vyčasil, tak nás to lákalo vyjet třemi lanovkami na horu Kitzsteinhorn, pravda - dost to bolelo peněženku, protože obousměrná jízdenka na lanovky stála se slevou 31,50EUR, ale nedalo nám to a jízdenku jsme zakoupili. Samozřejmě nahoře ve 3000m n.m. byla mlha, že by se dala krájet, tak jsme se vyfotili na vyhlídkové plošině, prolezli místním podzemím s výstavou a sjeli do "prvního patra lanovek" a tam se pokochali výhledem na údolí s městečkem Zell am See.
Poté už jsme nabrali směr domov. Trochu jsme si dali před hranicemi adrenalin, jestli nás auto doveze až na hranice, nechtěli jsme už tankovat v Rakousku benzín, tak jsme ručičku benzínu tlačili co to dalo a jeli absolutně s minimální spotřebou, ale stejně se nám to nepodařilo, ve Freistadtu jsme museli přicmrdnout 6 litrů za poslední drobné eura a s tím už jsme na hranice dojeli. Za hranicemi nás čekalo nemilé přivítání na silnici E55 mezi hranicemi a Českými Budějovicemi, kde jsme si počkali dobrou půl hodinku než hasiči odklidili následky nehody dvou aut, kde jedno bylo v pangejtu a druhé v protisměru. Vítejte v ČR :-(
