Bože, kolikrát tuhle větu ještě vyslovím. Člověk by řekl, že čím bude Matýsek starší, tím ji bude používat méně často, ale opak je pravdou. Nejčastěji ji z úst vypustím večer, v noci a ráno. Řekla bych že ráno je to nejhorší, protože to už nemám šanci, že se vyspím, nejlepší je to asi večer, protože to mám "celou" noc před sebou. Zase na druhou stranu večer jsem vždy vynervovaná, kolikrát se Matýsek zase vzbudí a kolikrát budu muset zase vstávat a kojit. Bože, jak já už to nenávidim. Prsa ocucaný jak hnusný bombón, vysátý jak vypuštěný balón. Teda vlastně jen to jedno, protože poslední dva měsíce kojím už jen z jednoho. Do toho všeho svrabu ještě karanténa. Zasranej koronavirus. Jakoby na světě nebylo hodně sraček, tak se tu zjeví tenhle vir, který kazí lidem život, i když ho mají nebo ne. Doufám, že jednou toto období budeme Matýskovi vyprávět s trochou humoru. A doufám, že takové viry se nebudou objevovat v našem životě příliš často. Kdyby už aspoň ten byt byl hotový... Tak jako, když už to vypadá, že nastávají lepší spánkové časy, tak se Mates klidne vzbudí v 4,45 a už nechce spát, a kdo sakra bere ohledy na mě, že já spát v tuhle dobu chci, kor když je neděle... To chtějí spát i sousedi a nejsou zvědaví na to, že máme doma tyrana, kterej chce prostě škodit za každou cenu. Co jsem komu udělala, že se mi život takhle mstí. Kdyby aspoň ve dne byl v klidu, ale on se pořád hýbe a utíká, lomcuje sebou, otáčí se, když jí v jídelní židličce, když ho přebaluju na přebalovacím pultu, když ho chci pochovat, vlastně celej den v pohybu, jakmile se probudí hned si sedá, stoupá, ani chvilku odpočinku. Je tohle normální? Změní se to někdy? Vyroste z něj hyperaktivní dítě, které nebudeme zvládat ukočírovat? Zmlátí jednou on nás, protože nám jistojistě přeroste přes hlavu? To je milion otázek. Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, jak moc na dně budu, jak moc unavená a v prdeli budu, jak moc si budu nejistá, že všechno co dělám dělám určitě špatně, když máme takové dítě, tak bych radši odjela na druhý konec světa a už se nikdy nevrátila, protože by mé rozhodnutí jistojistě nikdo nepochopil...
Ovšem pak stačí aby se jednou ten vyčůránek zasmál, aby se radoval z toho jak chodí kolem nábytku, aby se na mě hloubavě podíval a člověk přemýšlel, co se mu asi honí v té jeho maličké hlavičce, jestli mě tím pohledem říká, haha to jsem na tobě zase vyzrál a počkej až trochu povyrostu, to zažiješ peklo, nebo jestli si říká, děkuju mami, že mě miluješ i přes všechno to trápení co se mnou máš, jednoho dne až budu velký, a ty mě naučíš jak funguje svět, tak tě ochráním a vezmu tě pod svá ochranná křídla já tebe a postarám se já o tebe v dobrém i ve zlém. To nevadí prostě se na mě zadívá a já vím, že bych ho zanic na světě nikam nedala i když občas na párhodin určitě jo :-D nebo častěji, nebo klidně každý den na půl dne...
