pondělí 30. září 2013
středa 25. září 2013
Rakousko, Itálie - Alpy + moře
Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili v 8.00 z Benešova a v 8.30 jsme nabrali Zdenču v Miličíně a pak už upalovali směr krásné alpské vyhlídky do Rakouska. Počasí nebylo nic moc někde kolem Salzburku byla taková průtrž mračen, že jsme začali pochybovat jestli jsme se rozhodli správně pro výlet v Alpách na konci září. Ale když jsme dorazili k našemu prvnímu cíli - soutěska Liechtensteinklamm, déšť ustal a bylo jenom zataženo. Prošli jsme soutěsku asi hodina nahoru a půl hodiny dolů. Na konci byl krásný vodopád. Cesta vedla stále po chodníčcích a schodech, tunelem a mosty přes divokou řeku. Poté jsme se vydali směrem ke Krimmelským vodopádům, ty bychom ale už nestihli, tak jsme zakempili těsně před nimi ve vesnici. V kempu (jelikož bylo po sezóně) jsme byli sami, takže vše bylo naprosto čisté a luxusní, ve sprchách a na wc by se dalo z podlahy jíst a to vše za pouhých 15EUR za vše - 3 osoby, stan, auto. Uvařili jsme večeři - těstoviny z pytlíku a vydali se na menší procházku. Narazili jsme na turistický rozcestník k nějaké kapli. Takže jsme se vydali po značce, cesta trvala 30 minut nahoru, byl odtud pěkný výhled do údolí a na vesnici, ale nazpátek jsme se vraceli už za tmy, ještě že jsme byli vybavení a měli čelovky :-)
V pátek jsme dojeli ke Krimmelským vodopádům a vydali se na několikahodinovou túrou s 400metrovým převýšením. Krimmelské vodopády jsou největší vodopády ve střední Evropě a byly opravdu velkolepé. Cesta byla strmě nahoru, a na několika vyhlídkách jsme dostali pěknou spršku :-) Když jsme dorazili až nahoru, usoudili jsme, že máme ještě dost času, a pokračovali dále, kde se před námi otevřelo typické alpské údolí s výhledy na okolní štíty, obloha se také vybrala a od té doby už jen svítilo sluníčko. Došli jsme až na nějakou chatu, tam jsme dali českou svačinu a vrátili se zpět. Sluníčko bylo ještě vysoko na obloze, takže jsme se vrhli vzhůru na horskou silnici Grossglockner Hochalpenstrasse - převýšení 1500 m na 10 km. Měli jsme štěstí, že jsme tudy projížděli v pozdních odpoledních hodinách a ještě k tomu jsme zde byli na konci září, takže motoristů jsme potkali opravdu pomálu. Dojeli jsme až na vyhlídku Kaiser-Franz-Josefs-Höhe, odkud byl krásný výhled na nejvyšší horu Rakouska - Grossglockner 3 798 m n.m, kde jsme byli úplně sami. Paráda. Poté jsme zakempili v kempu bez obsluhy, platili jsme až ráno :-) k večeři špagety s boloňskou omáčkou a tuňákem.
V neděli jsme už vyrazili na (pro mě) zlatý hřeb výletu - nejsnadněji dostupná třítisícovka v Itálii - Piz Boe 3152 m n.m. Dojeli jsme do sedla Pordoi 2239 m. Lanovkou jsme vyjeli na Saas Pordoi 2952 m za 15 EUR. A odtud už pěšky na vrchol, ještě malé klesání, pak chvíli po rovině a pak strmě vzhůru, pár lan a jsme nahoře. Parádní výhledy na všechny strany, ta polojasná obloha se pomalu rozrhává na skoro jasno. Svačinka, spousta fotek na (pro mě) nejvyšším zdolaném vrcholu dosud. I když zdolaném... no ta lanovka nám to dost ulehčila, ale nakonec proč ne. Cesta nahoru trvala asi 2h, cesta dolů 1,5h opět s četným focením.
Poté následoval dlouhý a náročný přesun k Passo Stelvio 2727 m n.m. - kousek od hranice se Švýcarskem. Jedná se o nejvýše položené silniční sedlo ve Východních Alpách a druhé nejvyšší v Alpách. Do sedla se stoupá 47 serpentinami. A já měla možnost procvičit své řidičské dovednosti, když jsem vyjela 37 zatáček... Bylo to ale hodně náročné, do zatáček nebylo vůbec vidět a některé bylo hodně těžké vykroužit. Štěstí ale bylo, že zde v pozdních odpoledních (ne-li podvečerních) hodinách bylo skoro prázdno. V létě a za plného provozu bych to nechtěla jet ani náhodou.
V sobotu jsme vyrazili už směrem Itálie a túra v Dolomitech kolem skalního masivu Tre Cime di Lavaredo. Trochu jsme zapomněli natankovat, takže k začátečnímu bodu túry, kam jsme museli vystoupat pěkných pár stovek, ne-li tisíců metrů jsme auto doslova tlačili a sledovali na palubním počítači dojezdovou vzdálenost s tím, že benzín nám měl vydržet ještě na sjezd dolů k nejbližší čerpací stanici, která byla asi 15km v horské středisku Cortina d´Ampezzo. Vše dobře dopadlo a nemuseli jsme se vydávat s PETkou pro benzín :-)
Následuje trocha wikipedie :-)
Tre Cime di Lavaredo / Drei Zinnen (tři štíty Lavaredské) jsou impozantní tříčlenná skupina skalních štítů, nejčastější symbol Dolomit. Vyrůstají kolmo ze sutinových polí. Nejvyšší je prostřední Cima Grande (Velký štít, 2999 m), dále západní Cima Ovest/Westliche Zinne (Západní štít, 2973 m) a nejnižší je a Cima Piccola (Malý štít, 2875 m).
Túra kolem těchto tří velikánů nám zabrala asi 6 hodin - s četnými zastávkami na focení. Nenáročná túra skoro po rovině :-) Poté jsme se ještě přiblížili nedělnímu cíli a zakempili. K večeři moje po domácku udělaná omáčka Uncle Bens a rýže měli úspěch :-)
Nutno dodat, že každý další kemp byl o něco dražší a méně luxusní, ale v porovnání s kempy v ČR to bylo stále o dost lepší.
Poté následoval dlouhý a náročný přesun k Passo Stelvio 2727 m n.m. - kousek od hranice se Švýcarskem. Jedná se o nejvýše položené silniční sedlo ve Východních Alpách a druhé nejvyšší v Alpách. Do sedla se stoupá 47 serpentinami. A já měla možnost procvičit své řidičské dovednosti, když jsem vyjela 37 zatáček... Bylo to ale hodně náročné, do zatáček nebylo vůbec vidět a některé bylo hodně těžké vykroužit. Štěstí ale bylo, že zde v pozdních odpoledních (ne-li podvečerních) hodinách bylo skoro prázdno. V létě a za plného provozu bych to nechtěla jet ani náhodou.
Průsmykem prochází jedna z etap cyklistického závodu Giro d´Italia. Opět jsme měli štěstí, že jsme zde byli chvíli před západem Slunce, takže sedlo jindy úplně zaplněné auty a hlavně motorkáři, bylo prázdné. Dolů nás čekalo další několik hodně serpentin a v tom najednou asi 5 zatáček před koncem se hlásí Zdenča, že máme zastavit, že je jí špatně. No prásknu to na ní ... zvracela :-) Pak už to bylo dobré.
Bohužel jsme se nacházeli v nějaké špatné oblasti, kde nebyly žádné kempy a protože už se setmělo, tak se i špatně hledaly. Jediná ne zrovna příjemná část našeho celého výletu byl večerní přejezd Passo di Aprica. Ale nakonec vše dobře dopadlo a my narazili v Aprice na kemp, takže jsme zde už za tmy postavili stan, udělali gulášovou polívku a šli spát.
V pondělí nás čekal 370km dlouhý přejezd k moři. Takže jsme se dostatečně vyspali a v 10.00 vyrazili natěšeni na relax u moře. Naším cílem bylo Lignano. Tam jsme dorazili něco kolem druhé hodiny. Náš instinkt nás dovedl na úžasnou pláž na Lignano Riviera. Takže šup do plavek. Nejdřív jsme si liduprázdnou pláž prošli a pak se vykoupali v moři - moje první opravdové koupání v moři (když nepočítám smočení nohou v moři na Zélandu, po pás ve vodě letos v Norsku a smočení se v moři na norsko-švédských hranicích při zájezdu do Norska. Chvíli opalovačka a pak už najít kemp a jelikož jsme v Itálii, tak hřích by byl neochutnat pravou italskou pizzu, takže jsme vlezli do první pizzerie, kterou jsme v městečku potkali, nadlábli se pizzou a pak se šli projít po místní kolonádě, kde to sice moc nežilo, ale aspoň tu nebyly ty mraky lidí, který by nás všechny zcela jistě otrávili... Nechyběla ani pravá italská zmrzlina. Za tmy jsme se vrátili do kempu, postavili stan, dali sprchu ve venkovních sprchách - to bylo úžasný, bylo zde teplo - asi 20°C takže sprchy nebyly v žádné budově, jenom oddělené boxy se sprchama a nad hlavou nebe :-)
V úterý ráno jsme sbalili věci a ještě se vydali k pláži projít se v krásném jemném písku. Mě to nedalo a musela jsem využít situace, která se bude zase kdoví kdy opakovat a ještě jednou jsem se vykoupala, pravda nebylo zrovna nejtepleji - ale zase voda i vzduch měli stejně asi tak těch 20°C. Ostatní byli srabi a vykoupat se už nešli. V 10,30 jsme odjížděli z Lignana plnou parou směr domov a v 19,00 jsme přistáli v Benešově.
Suma sumárum - opravdu vydařená pohodová dovolená, ideální spojení turistiky v horách a krátkého relaxu u moře. A hlavně perfektní počasí!!!
Odkaz na mapu trasy:
pondělí 2. září 2013
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)