Ty brďo, člověk by řekl - už velký kluk... Sice ještě nechodí, ale říkám si, pořád ještě čas. A celou noc nespí... i když... o tom až později.
Tak nám konečně po dvou letech zase nasněžilo a mohli jsme si užít s Matýskem sníh a bobování. Rozehřáli jsme se na malé mezi u hasičárny, pak hned na větší mezi a nakonec jsme sjeli i velký kopec, tam jsme potom chodili každý den na bobování. Matýskovi se to líbilo, jednou se převrátil obličejem do sněhu, to se mu sice nelíbilo, ale za chvíli byl klid. Vlastně jsem se zapomněla podělit ještě o zážitek v podobě cesty do Ostravy. Takže jak u nás nasněžilo, tak jsme odjeli do Ostravy, kde po sněhu nebylo ani památky. Trochu smutné. Ale podnikli jsme výlet na hrad Hukvaldy, ten se Matýskovi asi moc nelíbil, nebo jen nebyl správně vyspinkaný. Prostě v kočárku po nějaké době začal plakat a v nosítku to bylo ještě horší, pořád se vytahoval a nakláněl, spát nějak asi nechtěl, i když by byl už čas spánku, takže jsme zažili půlku cesty pořádný tyjátr... Trochu ostuda, ale co, určitě jsme nebyli první ani poslední... Reputaci si zlepšil výletem do Beskyd na Švarnou Hanku, tam jsme ho tedy vzali už do krosny, chvíli si půjčil boby od sestřenky a to byl vážně spokojený :-) výlet se opravdu povedl. Ještě k přesunu do Ostravy - po cestě tam spal cca něco přes hodinu, na rozbitém úseku dálnice přibližně po hodině jízdy se probudil, ale pak ještě naštěstí na chvíli usnul, takže cesta byla celkem v pohodě, pláč a nespokojenost byla zahnána jídlem a hrou v podobě puzzle v plechové krabičce. Cestu zpátky prospal celé dvě hodiny a poslední hodina cesty už se dala zvládnout v pohodě. Jen tak dál, snad další cesty budou také v pohodě. Jo a vlastně i v Ostravě tak nějak celkově lépe v noci spal, takže jsem si konečně skoro po dvou letech mohla večer dát drink - no a co jiného než Aperol Spritz - což bylo před dvěma lety poslední pití, které jsem si dávala do nosu v Ostravě.
No po návratu domů naštěstí sníh u nás pořád byl a padalo dál a dál. Takže bobovačka pokračovala, když už to vypadalo, že v nížině roztává, tak jsme odjeli na Sibiř a tam bylo sněhu ještě dostatek. Spánek byl zase v noci nic moc a zase měl dvě noci kdy měl noční mejdan - prostě nechtěl spát ani na mě ani vedle mě v posteli ani v jeho postýlce... bylo to šílený.
Teď mě napadá, že jsme také slavili úspěch v podobě několika bobků v nočníku, jak úspěšně jsme ovšem začali chodit na nočník, tak jsme také skončili, bohužel pak přišlo pár neúspěšných pokusů a teď několikrát vyloženě po posazení na nočník vyloženě z něj utíkal. Tak tomu dáme ještě čas.
Zubařka upozornila na to, že je nutné čistit zoubky, no jo jenže vysvětlete to Matýskovi...to prostě nejde, zatím to zkouším po dobrém ale bez úspěchu. Obávám se, že budu muset přistoupit na ráznější formu.
No a proč jsem se vlastně dostala k napsání tohoto dalšího článku? noc z 29. na 30.1. byla zvláštní - první noc po roce a čtvrt... teda ještě na vysvětlenou - zapomněla jsem na chatě chůvičku... no a Matýsek mě přivolal pláčem až v šest hodin ráno... nevím kolikrát a jestli byl za noc vzhůru, asi jsem ho prostě bez chůvičky neslyšela. Ne, že bych se vyspala, to zas ne, samozřejmě jsem se budila v pravidelných naučených intervalech, do toho vedle mě chrápající muž, takže osvěžující plnohodnotný spánek se zatím nekoná, ale samozřejmě to bylo mnohem pohodlnější a odpočinkovější, než když musím šestkrát za noc vstávat a nechat po sobě hopkat Matýska... Jako chtěla bych být optimista, ale... znám Matýska, občas prostě má dobré dny i noci ale že by se naučil spinkat a bylo takových nocí více??? pche... dobře by se na to zvykalo, ale zůstanu nohama pevně na zemi. Takže se spíš teď děsím dnešní noci. No nic nebudu na to myslet a jdu spát a budu doufat, že mě prostě probudí Matýsek až ráno :-)
