9.10. - let Praha - Dubaj: Airbusem A380 společnosti Emirates Airlines - hodně místa na nohy i do šířky na lokty, jídlo dobré, jedna česká letuška, přestup v Dubaji 1:35 hod. - v rámci jednoho terminálu je čas tak akorát, než jsme přešli z příletového terminálu k odletovému, trvalo to pěšky půl hodiny, v letadle trpím nedostatkem vody, takže kupuji pití a platím kartou
10.10. - let Dubaj - Denpasar - na chvíli i usnu, jídlo se podává přes noc, takže jsem až moc přejedená, chvílemi je v letadle chladno, občas jsou turbulence. Po výstupu z letadla na letišti Denpasar - proces na imigračním a vyzvednutí kufrů trvá cca 2hodiny. U východu z letiště čeká asi sto lidí s cedulemi a na nich různá jména, modrou s nápisem RajNaBali ale nevidíme. Jsme zmatení a toho využijí dva kufronošci a chtějí nám pomoct. Když jim vysvětlím koho hledáme, odkážou nás na informace, takže se ptám paní na informacích a ta hned vyhlašuje, kdo a koho hledá. Vzápětí se k nám hrne Komang s cedulí, na které byl ten správný nápis ovšem na bílém podkladu. Jsme tak nervózní, že si nevšimneme, že už naše kufry vezou dva kufronošci a jdeme někam na parkoviště - vzduch už je víceméně hodně teplý takže se nám zavařuje mozek, to když nechápeme, co po nás chtějí dva kufronošci poté co čekáme na Komanga než přijede s autem. Kdo by si pomyslel, že za těch pár metrů co nám vezli kufry nás oberou hned o takové velké prachy. Poté co jsme pochopili, že chtějí peníze a to nejenom drobné, ale rovnou papírové a rovnou pro každého jednu papírovku a hned jsme o 20 EUR chudší. Komang nás veze cca 100km 3 hodiny do Amedu, neumí moc anglicky, česky už vůbec nebo nechce, no nevadí, my se kocháme a poznáváme první tvář Bali a to ten, že v dopravě vládne pro nás středoevropany totální chaoz a džungle. Ale ono světe div se i přes ten chaoz to náramně funguje. V městě Denpasar ještě vládnou křižovatkám buď semafory nebo policejní řízení křižovatek, ale jakmile se vzdálíme od hlavního města, žádné dopravní předpisy neplatí, kromě jednoho a to, že se jezdí vlevo. Při každém předjíždění nebo objíždění stojícího auta na krajnici se troubí, krátce - jen se dotknout klaksonu a upozornit, že jedu. Po cestě zastavujeme na kopci u lesa na opice - paní nám hned nese malé banány a my krmíme opice, některé jsou drzé a tak si musíme dávat pozor aby nám nevzali i to co nechceme. Do Amedu přijíždíme již za tmy cca v 19.00hod. Akorát se seznámíme s personálem, ubytujeme se a vyrážíme na naší první večeři, kterou nám Marcel doporučí co si máme dát.
11.10. - po dlouhém spánku vstáváme v 9.30hod, u snídaně nám Marcel udělá plán výletů na celých 14 dní, vysvětluje, že nejsme zvyklí na jejich teplo a tak máme vždy jeden den výlet a jeden den volno, můj požadavek, že bychom rádi na ostrovy Gili se hned rozplyne, protože nám to nedoporučí vzhledem k nebezpeční zemětřesení a následné vlně tsunami, po srpnových zemětřesení na ostrově Lombok došlo i ke značnému poničení domů na ostrovech Gili, takže zpočátku s programem nejsem až tak spokojena, ale jak se později během pobytu ukáže, je to naplánováno naprosto ideálně a už od 3. dne se stejně program nedodržuje :-) tak tedy po snídani se jdeme projít k nejbližší pláži a jdeme dál po ní, po celé pláži jsou zaparkované rybářské lodě, když dojdeme na konec pláže, zpátky jdeme po silnici vesnicí, kde se poprvé seznamujeme s prostředím pravé balijské vesnice - v každém druhém domě je nějaký obchůdek, kde se prodává vše možné od benzínu v PET lahvích, přes ovoce až po jídlo, samozřejmý všudypřítomné odpadky a procházející se kohouti, slepice a kuřátka po silnici až po povalující se místní balijce na venkovních zastřešených bambusových lehátkách. Na oběd si zajdeme u Marcela a po obědě jdeme na pláž pod kopcem, hoši se zde rozcvičují na volejbal, prý hrají každý den od 17.00hod. domlouvám se s nimi, že si někdy přijdeme zahrát. V 16.30hod totiž vyrážíme s ostatními z hotelu na korbičce dodávky na západ Slunce za sopkou Agung z vyhlídky s restaurací - Sunset point. Tam restaurace, takže si dáváme drink, zabíráme místo v první řadě a pokec s Honzou - hudebníkem co sedí vedle nás. V pokoji objevíme v rohu vedle klimatizace ještěrku - asi gekona. Večer nemůžu usnout, usnu až dlouho po půlnoci - holt změna časového pásma.
12.10. - Dnes vyrážíme na výlet s Kokem a dvěma holkami a jedním klukem z jiného rezortu, sedíme vzadu a víceméně moc neslyšíme o čem se zbytek posádky s Kokem baví, protože hudba hraje občas na plný pecky. No něco se dozvíme, děvčata jsou hodně zvědavá a ptají se Koka na kdeco. V autě je teda hrozné horko, až později si uvědomíme, cesta je samá zatáčka, samá brzda plyn, zdá se, že se mi občas i dělá špatně. Až později zjišťujeme, že nám dozadu nepustili klimatizaci, pak už je to lepší. První zastávka je vodní palác Ujung, kde si areál procházíme, vedro nás zmáhá, proto i vyjít pár schodů je pro nás nadlidský výkon. Kupujeme krmení pro ryby a ty jsou po něm jako diví - taková atrakce pro turisty :-) Jdu na záchod, je tam pokladnička a poplatek 2.000IDR (3Kč), no já nemám drobné tak vhazuji 20.000IDR (30Kč - holt bohatí středoevropani...). Další zastávka je čokoládovna, myslela jsem si, že uvidíme jak se čokoláda vyrábí, ale zdá se, že to je jen komerční záležitost k vytáhnutí peněz za čokoládu a ručně vyráběná mýdla z bohatých turistů, co nás ovšem zaujme více, je velká houpačka s výhledem na divoké vlny moře a pěknou pláž :-) Takže koupíme mýdlíčka, čokoládu ve skleničce a pohoupeme se na houpačce. Celé odpoledne pak strávíme na panenské pláži (Virgin beach) a to do slova - není zde až tak moc lidí, zabíráme lehátka, jdeme do moře, hned první vlna (a že jsou opravdu velké vlny) mě připraví o sluneční brýle. No nic, poučená, že do moře se leze tak maximálně s potápěčskými brýlemi :-) Takže válečka na pláži, já občas osvěžení v moři (ano opravdu osvěžení - voda byla o poznání studenější než u nás v Amedu), čas si zpříjemním půlhodinovou balijskou masáží nohou, za kterou zaplatím 50.000IDR (75Kč), jídlo si na pláži nedáváme, nějak jsem si ještě nezvykla na stravování mimo Marcelův hotel, až později zjistím jaká to byla škoda, prý tam moc dobře vařili. Když už mě nebaví se válet na lehátku (které jsme museli mimochodem asi 3x stěhovat, neboť byl zrovna příliv a vlny nás postupně vyhnali dále, někomu nepřipravenému to spláchlo boty), jdeme se projít na konec pláže a zpátky. Večer jsme trochu přehřátí a spálení, takže pobyt v klimatizovaném pokoji o teplotě 20°C je příjemný, ale ve skutečnosti tam bude tak 25°C, ale i to je lepší než venkovních 33°C. Ještěrka se přemístila ven do rohu na terasu. Děti zde jezdí do školy na korbě náklaďáčku - je jich tam i 15, chodí v uniformách, povinná školní docházka trvá 6 let, další 6 let už jdou jen někteří (střední škola) a dalších 6 let na vysoké už má kor z vesnice málokdo. Ráno i přes celý den všude kokrhají kohouti - jsme přeci na vesnici :-) Můžu spát jen se špunty do uší - pod balkonem je dlouho do večera i brzy ráno docela dopravní ruch, a celou noc hučí klimatizace.
13.10. - další volný den, půjčujeme si skútry, Marcel vysvětluje, že by nás jeden neuvezl, takže nám udává dva skútry - jeden půjčovné 10EUR. Vyjíždíme nejdříve na jih až k místu, kde silnice začíná stoupat a vzdalovat se od moře, tam se otočíme a jedeme zpátky, zastavujeme na jednom místě, kde se nám zdá přístup k moři, jdeme dolu po pěkném chodníčku náležejícího asi k nějakému spa resortu, to ale nikomu nevadí, přijdeme na prázdnou písečnou pláž, tam se vykoupeme, ale nechceme tu ležet, takže pokračujeme dál na skútru, je čas oběda a tak se zastavíme v Selang resortu, což hotel U Hrušků, který prý moc neprosperuje. Dále se zastavujeme v ADI shopu pro opalovák SPF 50, který potřebujeme jako sůl, protože bez něj už nemůžu na sluníčko. Poté si vymůžu vyjížďku do kopce do vesnice Bangle, kde míjíme rýžová políčka a zjišťuji, že mi dochází benzín, takže zastavujeme u "obchodu" a kupujeme do každé motorky jednu PETku benzínu. Když se dostáváme už docela vysoko a cesta je hodně strmá a prudké zatáčky se bojím vytočit, tak to otáčíme a jedeme zpátky, pokračujeme dále podél moře a zastavujeme u pláže po Sunset point, tam se usazujeme po zbytek odpoledne, dáváme ovocné džusy, jídlo, šnorchlujeme, opalujeme se. Jízdy na skútru se tady na vesnici netřeba obávat, jelikož tu provoz není tak hustý a hlavně se jezdí hodně pomalu, nevytáhla jsem vyšší rychlost než 35km/h, takže to zvládne i ten, kdo nikdy neřídil motorku. Balijci dávají každý večer a ráno před každý vchod obětinky - košíček s květinou, vonnou tyčinkou, rýží atd. - aby si udobřili bohy. Náhody se dějí i tak daleko od domova a tak postupně určití lidé zjišťují, že se znají nebo mají společné známé nebo že bydlí ve stejném městě jen o ulici vedle, já zjišťuji, že Lucka je ségra od Zdeňka, kterého jsem potkala v Norsku.
14.10. - měl být výlet, ale protože se na večer chystá svatba českého páru na pláži, tak jsou výlety zrušeny. Míra si vyjednává s klukama potápění, já se vydávám sama na procházku vesnicí. Po chvíli si všimnu, že se míjíme s nějakou blonďatou holčinou, která má na krku taky foťák a tak jí směle oslovím a zjišťuju, že je z Německa, právě s přítelem přijeli do Amedu a on onemocněl, takže ona jde na průzkum okolí sama. A tak se mi to docela hodí, aspoň nejdu sama. Já nevím, ale zase nemám s její angličtinou problém, a tak si i docela pokecáme. Dojdeme až na Lipah Beach, kde se s ní loučím, protože jdu za holkama, které se tu sluní. Dáme si s Luckou drink v Pohoda baru a já pak pokračuji dále procházkou vesnicí. dojdu do restaurace na kopeček a tam si dávám lehký oběd - jarní závitky. Po cestě zpátky nejdříve potkávám Ilonu u nějakého domu s Pavlínou a pak najednou na mě volá Míra - jsem zrovna u potápěčské školy - kdybysme to takto naplánovali, tak se to nestane, takže zjišťuji, že mají za sebou dva ponory a právě končí, takže jim řeknu, že holky jsou na pláži a tak se vydávají za nimi, já pokračuji dál vesnicí, před mostem uhybám doprava do kopce, procházím mezi domy, všímám si místních vesničanů, zvířat, dětí - opravdu autentické Bali. Nedojdu ale daleko, protože nemám tolik času a vracím se zpátky, zastavuju se u modlitebny u pláže, scházím po schodech dolů a všímám si, že je tam docela pěkná písečná minipláž a tak beru plavky a už jsem v moři, které samozřejmě moc neosvěžuje, protože má asi 27°C, ale i tak je to příjemné. Chvíli ležím na kameni a sluním se, poté se vydávám zpátky do hotelu, neboť se blíží odjezd na svatbu, chvilku odpočinek v klimatizovaném obchodě, pak odjezd na svatbu - seznámení se s Evou a Jardou. Svatba na pláži, ukázka balijského tance, hudba na kytaru místní umělec. Poté zpět do hotelu a tam večeře. Svatebčané měli sele.
15.10. - dnes se dožadujeme výletu a tak jedeme s Koko, Luckou, Frantou, Markétou a Michalem do oblasti Bedugul. Cesta teda trvá 3 hodiny tam a 3 hodiny zpátky, což je dost úmorné, ale po cestě je celkem zábava i když po cestě zpátky už jsme unavení. První zastávka je vodopád Git Git, kterému vede ulička lemovaná stánky s nejrůznějším sortimentem, po cestě zpátky si kupuji Sarong - šátek, který lze nosit na několik způsobů a je nutné se jimi zahalovat při vstupu do posvátných míst na Bali. Další zastávka je na odpočívadle, kde spousta opic čeká, až je turisti nakrmí malými banány :-) trochu se této atrakce účastníme, avšak dáváme si na ty opice pozor, aby nás v záchvatu toho, že jim nechceme nic dát, nekousli, i když to se asi nestává. Dále pokračujeme do vodního chrámu Pura Ulun Danu Beratan, , kde už je trochu více lidí. Procházíme si areálem, dále se domlouváme, že vynecháme botanickou zahradu, možná je to ale škoda, protože tam měly být opravdu staré stromy, no tak třeba příště. Na oběd nás Koko bere do restaurace - "sněz co sníš za 100.000IDR" na místní poměry docela drahé, ale zase můžeme nadlábnout břicha k prasknutí - což mi tady moc nejde, protože v tomto vedru člověk moc nejí a kdyby náhodou někdy snědl trochu větší porci, tak to brzy vyhládne neboť je to jen rýže, zelenina, kuřecí, rybí maso. Dále se zastavujeme v místní velké tržnici, kde nakoupíme několik suvenýrů. Překvapuje mě a moc se mi nelíbí, že spousta prodejkyň jsou s největší pravděpodobností muslimky, neboť jsou zahalené v hábitu. Důležité je smlouvat, protože jinak prodejci nemají radost z obchodu, ale občas jsem chtěla usmlouvat asi hodně nízkou cenu, protože padaly takový slova jako bankrot a dokonce jednomu prodejci slzely skoro oči, tak nevím jestli to bylo divadlo nebo to tak opravdu je. Pravidlo je, že prodejce většinou řekne cenu dvakrát vyšší nebo je schopný prodat, ale stalo se mi i že náramek jsem usmlouvala z 50.000IDR na 10.000IDR. Občas je dobré i koupit více věcí - pak jsou jednotlivé kusy levnější než kdyby to člověk kupoval zvlášť. Po cestě domu si všímám všude možně poházených odpadků, hromady jsou naházené za zdmi domů, v korytech suchých řek, kde pravděpodobně v období dešťů vyplaví voda z hor odpadky až do moře. Ještě před dvaceti lety byli Balijci zvyklí vše podávat v banánových listech a ty poté zahazovat na zem, protože tam se rychle rozloží, ale s přílivem plastových obalů na všechno se tento zvyk nezměnil a tak odhazují všude veškeré plastové obaly. Z části je to o zvyku a nevědomosti, že plastový obal se v přírodě rozkládá několik mnoho určitě stovky let a z části je to určitě o penězích, neboť za svoz odpadu se platí a chudí Balijci na to prostě nemají. Dále jsme po cestě míjeli pohřeb - po silnici jdoucí průvod v jehož čele nesli rakev a obrázek dítěte, Koko vysvětluje, že zemřelo dítě. Lidé běžně jezdí na skútrech 2 dospělí a 2 děti, vejdou se a dojedou kam potřebují, Balijci vůbec hodně jezdí na skútrech, vůbec nechodí pěšky. Na skútrech se přepravují i různé věci jako třeba čerstvě vylovené ryby, svazek bambusů o délce několika metrů, 3 kanystry benzínu, koš krmení pro krávy apod, ženský často, když mají sukni jezdí jako spolujezdci s nohama na jednu stranu. K večeru docela fouká, na to, že je období dešťů, tady ještě nepršelo, Marcel říká, že v této oblasti (u moře) prší málo, proto je to dobré místo na podnikání - cestovní sezóna je tu po celý rok.
16.10. - výlet nám odpadá, protože jsou všichni na pohřbu. Po snídani se v klidu vydáváme na Lipah Beach pěšky, když tam dorazíme, zjistíme, že tam je celá parta z hotelu, kteří se tam nechali dovézt na skútru. Takže čumíme na pláž, opalovačka, šnorchlování, oběd v Pohoda baru, odpoledne zpátky sama přes vesnici v kopci, Míra má kurz vaření v hotelu. Nejprve se od pláže vydám úzkou uličkou mezi domy a zdmi, každý se ptá kam jdu, někteří co jedou na skútru se ptají, zda nechci svézt. Potkávám spoustu štěkajících psů - asi nejsou zvyklí na samotné bílé vápenky v sukni. Cestou si v obchůdku kupuji vodu. Většina z nich pouze z povzdálí štěká a jak je přejdu tak si mě nevšímají, když už jsem skoro nahoře nad vesnicí, tak jde proti mě pes a štěká, vyloženě se mu nelíbím a on se mi taky nelíbí, když jde po cestě a štěká na mě, v tu chvíli se opravdu začínám bát, nikde nikdo, jen štěkající pes a já. Jako správná hysterická středoevropanka se pokouším zlehka volat o pomoc, spíš to zní jako skřípání zrezivělých kol. A hle ono to funguje - z domku pod cestou vychází muž a něco říká, na tu dálku nerozumím, ale snažím se mu naznačit, že na mě štěká pes a že se ho bojím, jestli by mi mohl pomoct, zdá se, že zůstává úplně v pohodě, říká, že mám jít. To se mu řekne, ztuhly mi nohy a nemůžu ani tam ani zpátky. Zdá se, že ho jakoby nadálku zahání, ale psovi je to jedno. Když už ale pes je skoro u mě, nezbývá nic jiného než opravdu jít, pes je na jednom kraji třímetrové silničky, já jdu po druhém okraji, tak se míjíme a já zjišťuju, že pes jde dál a mě se nic nestalo, takže můžu s radostí pokračovat dále. U jednoho domku si fotím děti, až za zatáčkou slyším z těch míst nějaký jakoby rozzlobený hlas, tak doufám, že děti nemají kvůli mému focení nějaké potíže... Za chvíli již cesta začíná klesat do vedlejšího údolí, stavení už tu nejsou, jenom políčka. Z údolí se rozléhá nějaké halekání, myslela jsem si, že to jsou muslimské modlitby, až o několik dní později mě Koko vysvětluje, že to jsou modlitby hinduistických Balijců, že muslimové žijí jen ve větších městech, na vesnicích nejsou. To mi spadl kámen ze srdce. Tudíž mi samotné v horách opravdu nic nehrozilo. Dojdu až na cestu dolů do vesnice a tam mě zaujme muž, který šplhá po asi 30metrů vysoké palmě až nahoru, nejdřív jsem já bláhová myslela, že mi chce přinést kokos. Kolem mě jdou děvčata, tak se jich ptám, zda si je mohu vyfotit, nemají s tím problém a dokonce se mi jedna po druhé představují a dělají pózy na fotky, delší konverzace není možná, protože více anglicky neumí. Chlapík pořád je nahoře na palmě a tak pokračuji dále cestou dolů, za chvíli se dostávám již do známé ulice. Když vyjdu za mostem na hlavní silnici, všimnu si, že ve warungu sedí chlapi Honza s Karlem a tak si k nim přisedám, doporučí mi výbornou Bali Kopi (balijská káva) a tak si dávám s nimi, klábosíme, oni blázní byli na celodenní výšlapu až nahoře na hřebeni hor, prý tam byl nějaký přístřešek, kde dobu relaxovali po náročném výstupu do strmého kopce na přímém poledním Slunci. Inspirují mě tím a já si plánuji, že tam musím také o volném dni vylézt, ale o tom až o pár dní později. Večer rozloučení s Frantou a Luckou, pro ně pobyt končí. Tento večer vůbec nemůžu usnout, asi to má na svědomí to silné balijské kafe, myslím, že zaberu až v 2.30hod.
17.10. - dnes na výlet s Adamem, který neumí česky, a tak se bavíme lámavou angličtinou, ale docela nám to jde, jedeme s Evou, Jardou, Mílou a Honzou - dvěma teplými kluky, což nám potvrzuje večer Jarda, že se jich na férovku zeptal, ten se s tím teda nemaže, co na srdci to na jazyku :-) Vyrážíme již v 6 hodin ráno, protože první cíl je Nebeská brána v chrámu Pura Lempuyang, kde bývá hodně plno, takže jsme tam brzy ráno, kdy fronta na focení v bráně ještě není tak dlouhá. Každá dvojice nebo jednotlivec nebo i skupiny mají pár chvilek jenom pro sebe v bráně a týpci to fotí se zrcátkem pod objektivem, tudíž vzniká na fotkách efekt vody. Takže vytváříme mnoho pozic, ale jen jedna pozice vychází vcelku dobře, jinak musíme mít zase na sobě Sarongy. Další zastávka jsou rýžová políčka - procházka skrz rýžová políčka - některá políčka jsou právě zasazená, některá jsou vzrostlá, některá jsou pár dní před sklízením a na jednom políčku pozorujeme jak se ručně mlátí zrníčka rýže. Skvělá podívaná. Pak vodní palác Tirtagangga - kde se chodí v jednom jezírku po šestihraných hranolech. V jednom jezírku se dá i koupat, ale všechny nás odradí to, že je tam množství místních lidí, kteří tam jistojistě provádějí očistu. Dále nám Adam zastavuje v restauraci (lepší restauraci) na oběd, sám chce zůstat v autě a prý spát, ale Jarda mu domluví, že má jít s námi na oběd, že ho zveme, což přijímá a jde s námi. Myslím, že jinak by na oběd v této restauraci neměl peníze, oběd i s pitím vychází asi na 80.000IDR na osobu. Po cestě zpátky se na přání Míry zastavujeme v malé výrobně vonných tyčinek, kde kupujeme balení pro nás i kamarády. Poté co si prohlédneme výrobu v místní manufaktuře a chceme jít už k autu, se z místnosti vyloudí neskutečný smích - no kdo jiný - Jarda, až o pár dní později přiznal, proč že se tam všichni tak řehtali smíchy ... :-) Zpátky v hotelu jsme brzy a tak se vydáme ještě na blízkou pláž na koupání a pinkneme si s místníma konečně ten volejbal - teda vlastně jenom se s nimi rozehráváme, k volejbalové hře dochází až asi po hodinové rozcvičce a to už jsme hotoví a tak je necháme hrát, přidává se k nim taky nějaký vysoký cizinec, kterému to očividně jde dobře - kor když má tu síť asi tak u brady :-) Večer Marcel vypráví a různých zvyklostech na Bali.
18.10. - dnes jsem se rozhodla, že ráno vstanu a půjdu se podívat na kopeček nad hotelem na východ Slunce, na to že se říká, že východ a západ Slunce v oblastech blízko rovníku probíhá velice rychle jsem tam byla víc jak hodinu, ale to bylo dané tím, že na horizontu byly mraky a tak trvalo dlouho, než se Slunce objevilo, každopádně jsem zvládla nacvakat asi stovku fotek :-) v jednu chvíli mě vyrušil opět štěkající pes, před kterým jsem zkusila utéct, zahnal mě až zpátky k hotelu, on šel dál a já se mohla vrátit na mojí vyhlídku. Po snídani si půjčujeme opět skútry a vydáváme se na Bukit Mencol, skútry zastavujeme uprostřed velmi hrbolaté cesty kousek od kopce. Na kopci je samozřejmě chrámeček, uděláme pár fotek a jdeme zpátky ke skútru, po cestě se ještě zastavíme nad ostrůvkem, kde je další chrámeček a pak už frčíme na naší oblíbenou Jemeluk beach, kde šnorchlujeme k bráně pod vodou a mezi korály a rybičkami. Pak ještě jedeme do Amed - přístavu, kde hraje na pláži v baru super hudba, takže sedáme do sedacích vaků na pláži a objednáváme si palačinku a sendvič a ovocné džusy, chvíle relax a pak se západem Slunce v zádech zpátky do hotelu. V hotelu se vylildnilo, protože část lidí odjela na ostrovy Gili, ale to nám nevadí, klábosíme s Evou a Jardou.
19.10. - výlet do oblasti Ubud s Koko, Evou, Jardou, Jitkou a Petrem - bezva partička :-) super sranda prčanda, nejdřív zastávka na parkovišti - vyhlídka na sopku Batur, na parkovišti stánek s ovocem - kupujeme pytlík všemožného ovoce, pak prodejce nám nutí celou dobu nějaké obrazy, byl tak neodbytný, že za námi lezl skoro až do auta a ještě když jsme už byli zavření v autě, tak nám ty obrazy ukazoval přes okno... Poté návštěva místní ekofarmy na výrobu cibetkové a jiné kávy, prohlídka zahrady, kde rostly kávovníky, kakaovníky, banánovníky a chovali dvě cibetky - to jsou zvířátka podobná kuně nebo fretce, akorát že tahle je hodně užitečná, protože prý žere kávové boby a jak ten kávový bob putuje v těle a pak ho vykadí, tak to je prý nějak prospěšné a vzniká z toho jedna z nejdražších a nejvzácnějších druhů kávy na světě - cibetková káva. Takže se usadíme na terásce ke stolu a každá dvojice dostane podnos s 12 druhy kávy a čajů - ochutnáváme až nám zrak přechází, protože všechny čaje a kávy jsou naprosto vynikající, nejsme schopni určit, který vzorek je nejlepší a který si koupíme v přilehlé prodejně. Dále se podává ona cibetková káva, která je za příplatek, už si nepamatuju, kolik to bylo ale za jeden hrníček v přepočtu to bylo hodně :-) mě celkem káva chutná, ale kdo není zvyklý na nakyslou chuť na konci doušku, tomu tato káva nepřiroste k srdci. Ke kávě jako dezert dostáváme jakýsi 3 kousky čehosi z rýžového těsta posypané kokosem a přelité čokoládou - blíže to nedokážu specifikovat. Takže na závěr v obchodě nakupujeme skoro od všech druhů jeden pytlík, utrácíme 1,5mil IDR. Cibetkovou tedy ne - ta je opravdu moc drahá. Dále se fotíme na vyhlídce celá skupina i s rekvizitami :-) S naprosto omámenými chuťovými buňkami pokračujeme na další místo chrám Pura Tirta Empul, kde se nacházejí svaté prameny, je zde spousta lidí, takže možnost očištění těla necháváme na někdy příště. Projdeme si celý komplex, kde na jednom místě probíhá zrovna modlitba. Dále pokračujeme na rýžová pole Ceking, kam je zase cesta lemována obchůdky s nejrůznějším sortimentem, každý nám nabízí své produkty, ale statečně odoláváme. Na konci se nachází chrám a já pokračuji svou procházku pořád dále za pár lidmi a na konci mě láká malý kluk ať jdu s ním, že tam kam mě povede je vyhlídka na rýžová pole. Tak já blázen do vyhlídek jdu směle za ním, po pár metrech si všimnu, že jdu sama. Dojdeme až k přístřešku, kde na políčkách pracují rodiče tam je malá sestřička. Kluk mě vede do pořádného kopečka, ale tam už vidím, že se žádné výhledy co by stály zato nekonají. V tom najednou se za námi objeví skupina lidí v níž je i Jarda s Jíťou, kteří pokračují pořád dál do kopečka, já rezignuju a řeknu že dál nejdu, nehledě na to, že začíná padat pár kapek - ano opravdu déšť. Takže se schovávám pod přístřešek a povidám si s tátou od toho kluka, který umí trochu anglicky, ještě pár snímků s klučíkem pod přístřeškem. Pak se táta dozví, že jsme skupina šesti Čechů a máme sebou balijského průvodce, který na nás čeká. V tom máma začne volat ať se zbytek vrátí. Já teda úplně nechápu, ale naštěstí už slyším Jardu, tak na ně volám, že už máme jít. Takže kluk nás vede zpátky k chrámečku a na konci natáhne ruku a řekne "many" - peníze, no dobrý, to se dalo čekat a my se takhle napálíme. Teda já se napálím, Jarda s Jíťou říkali, že mě viděli jak někam jdu tak šli pro jistotu za mnou a k nim se přidali další turisti. Takže vydávám klukovi poslední malé drobné pouhýcgh 6.000IDR, ostatní nedají ani korunu a se spěchem se vracíme. Již takhle na nás zbytek skupiny určitě čeká dlouho. Nakonec se zastavujeme ještě v místním warungu přímo na ulici konečně ochutnat polévku Bakso. Usadíme se ke špinavému stolu na židličky a čekáme, až nám paní připraví tento lahodný a levný pokrm. Pozorovat hygienické podmínky kuchyně není nejlepší nápad, ale polévka nám opravdu moc chutná. Dnešní výlet stál opravdu zato, takže na konci cesty, když nás Koko vyhazuje u hotelu, mu dáváme bakšiš každá dvojice asi 30.000IDR, snad mu to trochu přilepší. Večer vysedáváme v restauraci a dáváme meruňkovici a hodnotíme velmi vydařený den. Vzhledem k tomu, že včerejšek byl opravdu nabitý, tak prosíme Marcela aby nám zítřejší výstup za východem Slunce na sopce Batur přesunul na další den - na Bali nic neni problém, takže dohodnuto.
20.10. - Po snídaní vyrážíme s Evou, Jardou a Mirkem - americko-českým důchodcem, který už je podruhé na Bali, na pláž Lipah beach - pěšky. Šnorchlování, opalovačka, čumíme na pláž, oběd v Pohoda baru, po obědě odliv, takže nad korály se už nedá tak snadno plavat. Večer v restauraci už je zase plno lidí, všichni se vrátili z Gili ostrovů. Já jdu brzy spát, protože zítra vstáváme v 1.00hod.
21.10. - Vstávání v 0.30hod po třech hodinách spánku je kruté leč nutné. Přesun pod sopku Batur trvá 3,5hodiny - velmi dlouhé 3,5 hodiny. Jedeme ve složení my, Iva, Zdeněk, Jíťa a Petr + řidič Olda. S Oldou jsme ještě na výletě nebyli. Očividně Olda válí češtinu velmi dobře. Očividně je hodně ukecaný. A po hodině jízdy zjistíme, že je očividně nevyspalý. Takže máme po cestě 3 zastávky na to, aby si Olda dal asi minutového šlofíka v autě, následně se vyvětral venku, udělal si tam rozcvičku, nicméně to stejně moc nezabírá. Cesta je to vyloženě o život, samá zatáčka, brzda plyn, z kopce do kopce. Občas má Olda asi i mikrospánek, no ale nakonec po 3,5 hodinách zběsilé jízdy přijíždíme na parkoviště pod Batur, kde dáváme snídani - tousty s banánem a následně si nás přebírají dva kluci - průvodci na naší cestě po tmě s baterkami na sopku Batur. Cesta začíná po asfaltce, brzy je to po hodně strmé asfaltce, po cca 45 minutách cesty se dostáváme na prašnou cestu přímo vzhůru, to už jdeme víceméně ve štrůdlu, někdo jde pomaleji, někdo rychleji, já s Ivou čestně zaujímáme poslední pozice, ale kluk nám pomáhá, když je potřeba udělat dlouhý krok na šutr. Po chvíli se naše skupinka rozpadá, takže kluci s Jíťou drží přední pozice, já s Ivou zaostáváme vzadu, po dalších cca 45 minutách přicházíme na první záchytný bod - občerstvovací stanice, jsem tak vyčerpaná a mám takovou žízeň, že kupujeme předražené pití a čokoládovou tyčinku. Nedá se nic dělat, ještě nejsme nahoře a to už pomalu začínám vidět jak se rozsvětluje. Pokračujeme dál, v jednu chvíli je dokonce taková mlha, která naštěstí není v té tmě vidět, ale cítit je, vyloženě skoro prší, než horkotěžko vytáhnu z batohu bundu, skoro přestává. Takže pokračuji dál už úplně sama, neboť mi všichni utekli, ale sama tak úplně nejdu, předemnou i zamnou je štrůdl lidí. po další půl hodince již skoro za světla přicházím nahoru, kde již zbytek skupiny je a máme zde připravené karimatky na sezení. Průvodce nás ujišťuje, že máme ty nejlepší místa na pozorování... Haha, to tak to říká každý průvodce, pomyslím si. Takže čekám. Očividně se honí v údolí mraky a očividně mlha stoupá i nahoru, takže z východu nic nebude a to to stálo tolik úsilí. No nic, čekáme, je docela zima, trochu fouká, takže si oblékám mikinu i bundu, aspoň na chvíli toto oblečení na Bali využiju. Čekáme. Občas se sluníčko ukáže, ale než se stihneme připravit na focení, tak zase přijdou mraky, a tak je to asi tak půl hodiny až hodinu než se úplně rozední. Pár fotek samozřejmě jsem stihla i společné foto celé naší party máme. Super, káva ani čaj se nekoná, průvodce se ptá, zda můžeme pomalu začít scházet dolů. Zdá se, že nic jiného nás zde nečeká, takže souhlasíme a cca v 7.00hod. přesně nevím se vydáváme na cestu dolů. U záchytného bodu, kde je pamětní mohyla na nás vyskakují opice, všichni se nechávají s nimi fotit, až na nás. My je fakt nemusíme. Ještě nahlédneme do jícnu sopky a pokračujeme dál, mraky se stále tak nějak honí, takže úplně jasný výhled nemáme, ale to nevadí, je tady krásně, naposledy sopka opravdu hodně vybouchla v roce 1963, pod námi je ještě vidět černá "čerstvá" rozlitá láva. V jedné skulince dokonce když do ní strčíme ruku, tak tam jde docela teplo. Dole na parkovišti jsme v 8.30hod. Loučíme se s našimi průvodci, ale ti nás přeci jenom doprovodí až k autu. Doufáme, že se Olda vyspal a vydáváme se na cestu zpět. Už sedíme v autě a mě napadne, jestli jsme klukům neměli dát zase nějaký bakšiš. Olda říká, že zaplacené průvodce máme, ale jestli jim chceme něco dát, tak je to na nás. Takže se skládáme a já jim to ještě doběhnu dát, když tak smutně koukali... Cesta zpět už probíhá v pohodě. Zastavíme se na ulici ve warungu na polévku Bakso, která takhle po ránu bodne a pokračujeme dál do hotelu. Po příchodu do hotelu se rozhodneme, že se půjdeme osvěžit do bazénu, pak se natáhneme pod přístřešek a víceméně tam na celé odpoledne vytuhneme, nejdřív se snažím si číst, ale spánek náš přemůže. Později odpoledne už se probudím vedrem a taky, že už v restauraci začíná být šrumec, takže se proberu v bazéně, pak dáme večeři a jdeme brzy spát, jelikož máme vážně deficit.
22.10. - Po snídani se necháme s Jardou a Evou odvézt na korbičce s plynovými lahvemi na Jemeluk beach pod Sunset point. Tam si užíváme jednu z posledních opalovaček, šnorchlovaček a čumění na pláž. V restauraci si dáváme všichni jednotně grilovaného tuňáka - něco úplně jiného než v Čechách. Moc dobrý. Konečně přečtu knížku, co jsem si přivezla. Při šnorchlování konečně také potkám u chrámečku toho hada, co o něm všichni mluvili, že prý je jedovatý, takže jen ho zahlédnu, hned plavu pryč. Ale on se drží při zemi, takže to není nebezpečné. Zase je po obědě znát odliv - asi o 1m méně vody. V 17.00hod. opouštíme pláž a vydáváme se na vyhlídku do restaurace nad pláží na Sunset point - čili západ Slunce, objednáváme si pití a já s Jardou palačinku. Klábosíme a užíváme si ty chvíle pohody. Jak Slunce zapadlo, najednou se za námi zjeví Koko, nikdo jiný by nám neudělal větší radost. Je to opravdový kamarád s duší romantika, jak o sobě říká. Vždyť po cestě zpátky nám v rádiu pouští samé slaďáky. Ve slabé chvíli Kokovi slibujeme, že za rok zase přijedeme a on nám slibuje, že s námi pojede na Jávu. No uvidíme, kdy k tomu dojde :-) Večer posedíme v restauraci a jdeme spát. To válení na pláži bylo opravdu náročné :-)
23.10. - A je to tady, náš poslední celý den na Bali. Musíme si ho pořádně užít, ale jak? Nejsme schopni nic vymyslet, sedíme dlouho s Evou a Jardou na snídani a vymýšlíme. Já si chci ještě naposled půjčit skútr, Mírovi se to zdá drahé a už nechce. Eva s Jardou chtějí jít na pláž a večer jedou k šamanovi. Rozhodnu se, že pojedu k šamanovi s nimi. Po dlouhém vymýšlení to dopadne tak, že já jdu nakonec na výšlap vesnicí nahoru na hřeben a Míra s Evou a Jardou jdou na pláž. Vyrážím samozřejmě v nejnevhodnější dobu a to v 10 hodin dopoledne, takže už je pěkné vedro a sluníčko pálí. Cesta vede sice po betonové cestě, ale někde tak strmě do kopce, že se zadýchám sotva udělám deset kroků. Nadávám si, proč jsem nevyrazila brzy po ránu, jak mi radili chlapi, co už tuhle cestu absolvovali. Na odpočinek se snažím vyhledávat místa, kde je aspoň trochu stín, občas někoho pozdravím, ale tady už moc lidí nevídám. Naštěstí ani psů. Když už jdu cca 1,5hodiny, začnu hledat tu odbočku o které mluvili chlapi, která vede nahoru na hřeben, ale žádnou nevidím a tak pokračuji pořád dál, chvíli po poledni se dostanu k nějakému nově stavěnému rezortu, betonová cesta zde končí, už to není ani tak do kopce, zkusím jednu dvě odbočky, ale když zjistím, že ani jedna nevede nikam dál než k prvnímu stavení, cestu vzdávám, před sebou vidím ještě hodně velký kopec na hřebem nahoru. Zkouším se zeptat pána, který se zde zčistajasna objevil, ale bohužel nerozumí anglicky. Takže tedy vracím se zpět, o kousek níže u domu se dávám do řeči s paní, která umí anglicky. Pokračuji dál a u jednoho domku, kde je u cesty ve stromě telefon s anténou se dávám do řeči s další paní, které vysvětluji, že jsem nenašla cestu nahoru na hřeben, a že jsem se u nově stavěného resortu obrátila, ona mi říká, že právě kdybych šla ještě kus za něj, tak pak tam je odbočka doprava na hřeben. No nic tak třeba příště říkám jí a loučím se. Cestou dolů jdu značně rychleji i když i z toho prudkého kopce to není žádný med. Cestou ještě potkám dva kluky, kteří jedou ze školy na skútrech, jeden na mě při focení dokonce ukazuje prostředníček... Pak potkávám tři holčičky, které se také vracejí ze školy v uniformě ale pěšky, ptají se mě jak se jmenuju a postupně se mi představují i ony. Nic jiného ale anglicky neumí a tak se s nimi loučím. Přicházím dolů na hlavní silnici a hned na konci vesnice vlezu na pláži do moře, musím se trochu "osvěžit" a smýt pot. Pokračuji dále v domění, že Míra s Jardou a Evou jsou na Lipah beach, procházím pláž, ale nevidím je, v Pohoda baru, kde si mě už pamatují si dávám džus na doplnění energie, připojuji se na wifi a zjišťuji, že mi Míra posílal dokonce SMS, že jsou na konci Lipah beach u bazénu i s klukama a že mám za nimi přijít. Takže se vydám na cestu a přicházím za nimi k bazénu, který je opravdu skvělý, protože je tak hluboký, že na jedné straně ani nedosáhnu na zem a je s úžasným výhledem na moře. Všichni jsou zdá se posilnění arakem - místní pálenkou a tak je s nima sranda. Také si nechávám nalít skleničku a zjišťuji, že arak atak co nám servírují v hotelu je hodně ošizený. Zato kluci to mají zase snad jedna ku jedné. Posíláme ještě společnou fotku Jítě a Petrovi, kteří jsou na Jávě, dáme si zde oběd, pak jdeme na chvíli do moře a zjišťujeme, že už musíme jít, abychom stihli domluvený odjezd k šamanovi. Kluci jdou s námi k Marcelovi se podívat, aby zjistili, že jejich ubytování je opravdu lepší a tak je sranda i po cestě. Po příchodu na hotel jsem opravdu hodně hodně unavená, ale zároveň jsem ráda, že poslední den na Bali byl docela pestrý a to ještě nebyl jeho konec. Protože pak se přihodilo něco co bych nikdy nečekala... Ale o tom třeba až jindy ;-) Takže v hotelu rychlá sprcha a užuž nasedáme k Marcelovi do fungl nového auta a jedu s Evou a Jardou k šamanovi. Zaveze nás na dvorek jedné velké šamanovy rodiny, je to opravdu neuvěřitelný pohled na balijskou domácnost, několik dospělých, starších lidí, dětí a dokonce jedno novorozeně, společně na dvorku se slepicemi, kohoutama a kuřátkama, které mi klovají do prstů u nohou zatímco sedíme kolem jednoho stolu se šamanem. Pro začátek dostáváme panáka araku, v kterém jsou naloženy nějaké kousky dřívek. No nevypadá to moc vábně poté co si prohlídnu za zády jejich kuchyni a skleničky se také neblýskají čistotou, ale co nic hrozného se stát nemůže, vždyť to ten alkohol tu špínu vypálí a proti žloutence a břišnímu tyfu jsem očkovaná. Zajídáme to citronovými sušenkami z dózy. Pořád se nemůžeme vynadívat na to okolí tady, takže nám ani nevadí, že čekáme až se uvaří káva pro nás. Poté co nám paní přinese kávu, tak šaman začíná povídat, nejdřív o mě, Marcel překládá, kdoví jestli překládá vše co šaman řekl, ale to už se nikdy nedozvíme. Něco řekne a zeptá se, zda je to pravda, tak všechno odsouhlasím, pak můžu mít jednu otázku, tak se zeptám, šaman mi odpoví, ale jestli má pravdu se uvidí možná až časem. Poté povídá k Evě a pak k Jardovi, pak nám ještě každému namasíruje část těla, která nás pobolívá, zaplatíme každý 100.000IDR a odjíždíme. Večer se v restauraci podává grilované sele, které odmítáme, protože se nám nechce za něj dávat 15EUR a protože si chceme dát poslední večeři na Bali rybu. Zábava se docela rozjíždí, přijeli někteří už noví lidé, takže jsme rozděleni na dva stoly, ti co se už známe a ti noví. Po pár arakách mě dokonce dostane Míra i na "parket" a tančíme. Zdá se ale, že Míra už moc nevydrží a tak odpadá a nechává mě samotnou na parketu, to ale nevadí neboť se mě ujímá Jarda a pak místní kluk Marko, který chce abych ho naučila ploužák. A tak tančíme a tančíme a pak zase zrychlujeme tance, prostě si to se všema tančícíma užíváme. Už ani nevím jak se to stalo, ale čas utíkal tak rychle a lidí postupně ubývalo až se stalo to, že bylo dávno po zavedené večerce ve 22.00hod a já s Jardou a Ilonou sedíme u stolu ještě se 4 balijcema - dva kluci z restaurace a dva kluci - Iloniny kamarádi z vedlejší vesnice a objednáváme víceméně jeden arak atak za druhým a povídáme a povídáme a najednou je půl druhé v noci a to už opravdu musíme zmoudřet a nechat kluky se taky vyspat neboť druhý den od rána nás obsluhují u snídaně. Takže si se všemi necháme udělat ještě památeční fotku na pařbu na Bali a odcházíme spát.
24.10. - A je to tady, ten den musel prostě přijít. Na snídani se loučíme se všemi s kterými jsme tu byli celých 14 dní a jdeme balit. Sbaleno světedivse máme za chvíli, dokonce se nám i vše vešlo do kufrů a nemusíme zde nic nechávat. Okolo 10.hodiny se s námi přicházejí rozloučit Jarda s Evou, neboť oni mají před sebou ještě pár dní a jdou se válet na pláž. Pak už se jenom tak povalujeme na pokoji, ještě vytáhnu Míru se naposledy jít podívat na pláž, pak dáme poslední oběd u Marcela v restauraci - rybí saté a ve 13.00hod. už si pro nás přichází Koko, že je čas odjet. Loučíme se tedy se vším personálem v restauraci, dáme ještě památeční foto a odjíždíme směr Denpasar - letiště. Cestou je s Koko sranda, vyptávám se na všemožné věci, několikrát si slíbíme, že příští rok přijedeme zase a Koko nás vezme na výlet na Jávu. Tak uvidíme. Cesta trvá tři hodiny, Koko jede chvílemi jako o závod, u letiště se nám ten provoz nezdá už tak zmatený jako před 14 dny, už jsme si zvykli na ten velmi dobře fungující chaoz v dopravě. Ještě nám na rozloučenou pustí hymnu - píseň tuak adalah nyawa. Skoro se slzami v očích se s Koko loučíme, dáváme mu posledních 100.000 IDR abychom měli dobrou karmu a snad mu to udělá radost a přilepší si aspoň trochu. Snad si nás bude dlouho pamatovat, a ještě někdy se s ním setkáme. Říkal, že u Marcela bude pracovat celý život :-) Na letišti jsme brzy, takže čekáme, nakupujeme ještě nějaké suvenýry - hlavně tričko. Tři hodiny do odletu docela utečou a my už nasedáme do letadla Boeing 777-300ER. Naštěstí máme trojsedačku hned za přepážkou první třídy jenom pro sebe, takže si během dlouhého 9hodinového letu můžeme trochu natáhnout nohy, chvílemi i usnu.
25.10. V Dubaji nás čeká ten dlouhý osmihodinový přestup, který Míra stráví na lehátku, občas spí, občas bdí a já se občas procházím letištěm sem a tam a nebo na lehátku přečtu půlku další knížky, kterou jsem si vezla sebou. 8 hodin je dlouhých, ale dá se to přežít, na letišti v Dubaji je klid, nejsou zde žádná hlášení o odletech a příletech. Naposledy se nalodíme do letadla Airbus A380 a zjišťujeme, že zase budeme mít trojsedačku jen pro sebe, takže těch posledních 6 hodin letu už nějak přežijeme a budeme doma a doma nás přivítá na letišti brácha a větrné studené počasí. Snová dovolená skončila. Realita všedního života pokračuje. Bohužel pro mě nemocí, už na mě asi dolehlo to neustálé střídání klimatizace a horka. A nebo to byl opravdu jenom sen a nachlazení, s kterým jsem na Bali před 14 dny odjížděla, prostě dál pokračuje?
Odkaz na hymnu - velmi oblíbenou písničku této sezóny na Bali:
https://www.youtube.com/watch?v=mwqJJtax12g
Pár fotek na rajčeti, odkaz vlevo.
16.10. - výlet nám odpadá, protože jsou všichni na pohřbu. Po snídani se v klidu vydáváme na Lipah Beach pěšky, když tam dorazíme, zjistíme, že tam je celá parta z hotelu, kteří se tam nechali dovézt na skútru. Takže čumíme na pláž, opalovačka, šnorchlování, oběd v Pohoda baru, odpoledne zpátky sama přes vesnici v kopci, Míra má kurz vaření v hotelu. Nejprve se od pláže vydám úzkou uličkou mezi domy a zdmi, každý se ptá kam jdu, někteří co jedou na skútru se ptají, zda nechci svézt. Potkávám spoustu štěkajících psů - asi nejsou zvyklí na samotné bílé vápenky v sukni. Cestou si v obchůdku kupuji vodu. Většina z nich pouze z povzdálí štěká a jak je přejdu tak si mě nevšímají, když už jsem skoro nahoře nad vesnicí, tak jde proti mě pes a štěká, vyloženě se mu nelíbím a on se mi taky nelíbí, když jde po cestě a štěká na mě, v tu chvíli se opravdu začínám bát, nikde nikdo, jen štěkající pes a já. Jako správná hysterická středoevropanka se pokouším zlehka volat o pomoc, spíš to zní jako skřípání zrezivělých kol. A hle ono to funguje - z domku pod cestou vychází muž a něco říká, na tu dálku nerozumím, ale snažím se mu naznačit, že na mě štěká pes a že se ho bojím, jestli by mi mohl pomoct, zdá se, že zůstává úplně v pohodě, říká, že mám jít. To se mu řekne, ztuhly mi nohy a nemůžu ani tam ani zpátky. Zdá se, že ho jakoby nadálku zahání, ale psovi je to jedno. Když už ale pes je skoro u mě, nezbývá nic jiného než opravdu jít, pes je na jednom kraji třímetrové silničky, já jdu po druhém okraji, tak se míjíme a já zjišťuju, že pes jde dál a mě se nic nestalo, takže můžu s radostí pokračovat dále. U jednoho domku si fotím děti, až za zatáčkou slyším z těch míst nějaký jakoby rozzlobený hlas, tak doufám, že děti nemají kvůli mému focení nějaké potíže... Za chvíli již cesta začíná klesat do vedlejšího údolí, stavení už tu nejsou, jenom políčka. Z údolí se rozléhá nějaké halekání, myslela jsem si, že to jsou muslimské modlitby, až o několik dní později mě Koko vysvětluje, že to jsou modlitby hinduistických Balijců, že muslimové žijí jen ve větších městech, na vesnicích nejsou. To mi spadl kámen ze srdce. Tudíž mi samotné v horách opravdu nic nehrozilo. Dojdu až na cestu dolů do vesnice a tam mě zaujme muž, který šplhá po asi 30metrů vysoké palmě až nahoru, nejdřív jsem já bláhová myslela, že mi chce přinést kokos. Kolem mě jdou děvčata, tak se jich ptám, zda si je mohu vyfotit, nemají s tím problém a dokonce se mi jedna po druhé představují a dělají pózy na fotky, delší konverzace není možná, protože více anglicky neumí. Chlapík pořád je nahoře na palmě a tak pokračuji dále cestou dolů, za chvíli se dostávám již do známé ulice. Když vyjdu za mostem na hlavní silnici, všimnu si, že ve warungu sedí chlapi Honza s Karlem a tak si k nim přisedám, doporučí mi výbornou Bali Kopi (balijská káva) a tak si dávám s nimi, klábosíme, oni blázní byli na celodenní výšlapu až nahoře na hřebeni hor, prý tam byl nějaký přístřešek, kde dobu relaxovali po náročném výstupu do strmého kopce na přímém poledním Slunci. Inspirují mě tím a já si plánuji, že tam musím také o volném dni vylézt, ale o tom až o pár dní později. Večer rozloučení s Frantou a Luckou, pro ně pobyt končí. Tento večer vůbec nemůžu usnout, asi to má na svědomí to silné balijské kafe, myslím, že zaberu až v 2.30hod.
17.10. - dnes na výlet s Adamem, který neumí česky, a tak se bavíme lámavou angličtinou, ale docela nám to jde, jedeme s Evou, Jardou, Mílou a Honzou - dvěma teplými kluky, což nám potvrzuje večer Jarda, že se jich na férovku zeptal, ten se s tím teda nemaže, co na srdci to na jazyku :-) Vyrážíme již v 6 hodin ráno, protože první cíl je Nebeská brána v chrámu Pura Lempuyang, kde bývá hodně plno, takže jsme tam brzy ráno, kdy fronta na focení v bráně ještě není tak dlouhá. Každá dvojice nebo jednotlivec nebo i skupiny mají pár chvilek jenom pro sebe v bráně a týpci to fotí se zrcátkem pod objektivem, tudíž vzniká na fotkách efekt vody. Takže vytváříme mnoho pozic, ale jen jedna pozice vychází vcelku dobře, jinak musíme mít zase na sobě Sarongy. Další zastávka jsou rýžová políčka - procházka skrz rýžová políčka - některá políčka jsou právě zasazená, některá jsou vzrostlá, některá jsou pár dní před sklízením a na jednom políčku pozorujeme jak se ručně mlátí zrníčka rýže. Skvělá podívaná. Pak vodní palác Tirtagangga - kde se chodí v jednom jezírku po šestihraných hranolech. V jednom jezírku se dá i koupat, ale všechny nás odradí to, že je tam množství místních lidí, kteří tam jistojistě provádějí očistu. Dále nám Adam zastavuje v restauraci (lepší restauraci) na oběd, sám chce zůstat v autě a prý spát, ale Jarda mu domluví, že má jít s námi na oběd, že ho zveme, což přijímá a jde s námi. Myslím, že jinak by na oběd v této restauraci neměl peníze, oběd i s pitím vychází asi na 80.000IDR na osobu. Po cestě zpátky se na přání Míry zastavujeme v malé výrobně vonných tyčinek, kde kupujeme balení pro nás i kamarády. Poté co si prohlédneme výrobu v místní manufaktuře a chceme jít už k autu, se z místnosti vyloudí neskutečný smích - no kdo jiný - Jarda, až o pár dní později přiznal, proč že se tam všichni tak řehtali smíchy ... :-) Zpátky v hotelu jsme brzy a tak se vydáme ještě na blízkou pláž na koupání a pinkneme si s místníma konečně ten volejbal - teda vlastně jenom se s nimi rozehráváme, k volejbalové hře dochází až asi po hodinové rozcvičce a to už jsme hotoví a tak je necháme hrát, přidává se k nim taky nějaký vysoký cizinec, kterému to očividně jde dobře - kor když má tu síť asi tak u brady :-) Večer Marcel vypráví a různých zvyklostech na Bali.
18.10. - dnes jsem se rozhodla, že ráno vstanu a půjdu se podívat na kopeček nad hotelem na východ Slunce, na to že se říká, že východ a západ Slunce v oblastech blízko rovníku probíhá velice rychle jsem tam byla víc jak hodinu, ale to bylo dané tím, že na horizontu byly mraky a tak trvalo dlouho, než se Slunce objevilo, každopádně jsem zvládla nacvakat asi stovku fotek :-) v jednu chvíli mě vyrušil opět štěkající pes, před kterým jsem zkusila utéct, zahnal mě až zpátky k hotelu, on šel dál a já se mohla vrátit na mojí vyhlídku. Po snídani si půjčujeme opět skútry a vydáváme se na Bukit Mencol, skútry zastavujeme uprostřed velmi hrbolaté cesty kousek od kopce. Na kopci je samozřejmě chrámeček, uděláme pár fotek a jdeme zpátky ke skútru, po cestě se ještě zastavíme nad ostrůvkem, kde je další chrámeček a pak už frčíme na naší oblíbenou Jemeluk beach, kde šnorchlujeme k bráně pod vodou a mezi korály a rybičkami. Pak ještě jedeme do Amed - přístavu, kde hraje na pláži v baru super hudba, takže sedáme do sedacích vaků na pláži a objednáváme si palačinku a sendvič a ovocné džusy, chvíle relax a pak se západem Slunce v zádech zpátky do hotelu. V hotelu se vylildnilo, protože část lidí odjela na ostrovy Gili, ale to nám nevadí, klábosíme s Evou a Jardou.
19.10. - výlet do oblasti Ubud s Koko, Evou, Jardou, Jitkou a Petrem - bezva partička :-) super sranda prčanda, nejdřív zastávka na parkovišti - vyhlídka na sopku Batur, na parkovišti stánek s ovocem - kupujeme pytlík všemožného ovoce, pak prodejce nám nutí celou dobu nějaké obrazy, byl tak neodbytný, že za námi lezl skoro až do auta a ještě když jsme už byli zavření v autě, tak nám ty obrazy ukazoval přes okno... Poté návštěva místní ekofarmy na výrobu cibetkové a jiné kávy, prohlídka zahrady, kde rostly kávovníky, kakaovníky, banánovníky a chovali dvě cibetky - to jsou zvířátka podobná kuně nebo fretce, akorát že tahle je hodně užitečná, protože prý žere kávové boby a jak ten kávový bob putuje v těle a pak ho vykadí, tak to je prý nějak prospěšné a vzniká z toho jedna z nejdražších a nejvzácnějších druhů kávy na světě - cibetková káva. Takže se usadíme na terásce ke stolu a každá dvojice dostane podnos s 12 druhy kávy a čajů - ochutnáváme až nám zrak přechází, protože všechny čaje a kávy jsou naprosto vynikající, nejsme schopni určit, který vzorek je nejlepší a který si koupíme v přilehlé prodejně. Dále se podává ona cibetková káva, která je za příplatek, už si nepamatuju, kolik to bylo ale za jeden hrníček v přepočtu to bylo hodně :-) mě celkem káva chutná, ale kdo není zvyklý na nakyslou chuť na konci doušku, tomu tato káva nepřiroste k srdci. Ke kávě jako dezert dostáváme jakýsi 3 kousky čehosi z rýžového těsta posypané kokosem a přelité čokoládou - blíže to nedokážu specifikovat. Takže na závěr v obchodě nakupujeme skoro od všech druhů jeden pytlík, utrácíme 1,5mil IDR. Cibetkovou tedy ne - ta je opravdu moc drahá. Dále se fotíme na vyhlídce celá skupina i s rekvizitami :-) S naprosto omámenými chuťovými buňkami pokračujeme na další místo chrám Pura Tirta Empul, kde se nacházejí svaté prameny, je zde spousta lidí, takže možnost očištění těla necháváme na někdy příště. Projdeme si celý komplex, kde na jednom místě probíhá zrovna modlitba. Dále pokračujeme na rýžová pole Ceking, kam je zase cesta lemována obchůdky s nejrůznějším sortimentem, každý nám nabízí své produkty, ale statečně odoláváme. Na konci se nachází chrám a já pokračuji svou procházku pořád dále za pár lidmi a na konci mě láká malý kluk ať jdu s ním, že tam kam mě povede je vyhlídka na rýžová pole. Tak já blázen do vyhlídek jdu směle za ním, po pár metrech si všimnu, že jdu sama. Dojdeme až k přístřešku, kde na políčkách pracují rodiče tam je malá sestřička. Kluk mě vede do pořádného kopečka, ale tam už vidím, že se žádné výhledy co by stály zato nekonají. V tom najednou se za námi objeví skupina lidí v níž je i Jarda s Jíťou, kteří pokračují pořád dál do kopečka, já rezignuju a řeknu že dál nejdu, nehledě na to, že začíná padat pár kapek - ano opravdu déšť. Takže se schovávám pod přístřešek a povidám si s tátou od toho kluka, který umí trochu anglicky, ještě pár snímků s klučíkem pod přístřeškem. Pak se táta dozví, že jsme skupina šesti Čechů a máme sebou balijského průvodce, který na nás čeká. V tom máma začne volat ať se zbytek vrátí. Já teda úplně nechápu, ale naštěstí už slyším Jardu, tak na ně volám, že už máme jít. Takže kluk nás vede zpátky k chrámečku a na konci natáhne ruku a řekne "many" - peníze, no dobrý, to se dalo čekat a my se takhle napálíme. Teda já se napálím, Jarda s Jíťou říkali, že mě viděli jak někam jdu tak šli pro jistotu za mnou a k nim se přidali další turisti. Takže vydávám klukovi poslední malé drobné pouhýcgh 6.000IDR, ostatní nedají ani korunu a se spěchem se vracíme. Již takhle na nás zbytek skupiny určitě čeká dlouho. Nakonec se zastavujeme ještě v místním warungu přímo na ulici konečně ochutnat polévku Bakso. Usadíme se ke špinavému stolu na židličky a čekáme, až nám paní připraví tento lahodný a levný pokrm. Pozorovat hygienické podmínky kuchyně není nejlepší nápad, ale polévka nám opravdu moc chutná. Dnešní výlet stál opravdu zato, takže na konci cesty, když nás Koko vyhazuje u hotelu, mu dáváme bakšiš každá dvojice asi 30.000IDR, snad mu to trochu přilepší. Večer vysedáváme v restauraci a dáváme meruňkovici a hodnotíme velmi vydařený den. Vzhledem k tomu, že včerejšek byl opravdu nabitý, tak prosíme Marcela aby nám zítřejší výstup za východem Slunce na sopce Batur přesunul na další den - na Bali nic neni problém, takže dohodnuto.
20.10. - Po snídaní vyrážíme s Evou, Jardou a Mirkem - americko-českým důchodcem, který už je podruhé na Bali, na pláž Lipah beach - pěšky. Šnorchlování, opalovačka, čumíme na pláž, oběd v Pohoda baru, po obědě odliv, takže nad korály se už nedá tak snadno plavat. Večer v restauraci už je zase plno lidí, všichni se vrátili z Gili ostrovů. Já jdu brzy spát, protože zítra vstáváme v 1.00hod.
21.10. - Vstávání v 0.30hod po třech hodinách spánku je kruté leč nutné. Přesun pod sopku Batur trvá 3,5hodiny - velmi dlouhé 3,5 hodiny. Jedeme ve složení my, Iva, Zdeněk, Jíťa a Petr + řidič Olda. S Oldou jsme ještě na výletě nebyli. Očividně Olda válí češtinu velmi dobře. Očividně je hodně ukecaný. A po hodině jízdy zjistíme, že je očividně nevyspalý. Takže máme po cestě 3 zastávky na to, aby si Olda dal asi minutového šlofíka v autě, následně se vyvětral venku, udělal si tam rozcvičku, nicméně to stejně moc nezabírá. Cesta je to vyloženě o život, samá zatáčka, brzda plyn, z kopce do kopce. Občas má Olda asi i mikrospánek, no ale nakonec po 3,5 hodinách zběsilé jízdy přijíždíme na parkoviště pod Batur, kde dáváme snídani - tousty s banánem a následně si nás přebírají dva kluci - průvodci na naší cestě po tmě s baterkami na sopku Batur. Cesta začíná po asfaltce, brzy je to po hodně strmé asfaltce, po cca 45 minutách cesty se dostáváme na prašnou cestu přímo vzhůru, to už jdeme víceméně ve štrůdlu, někdo jde pomaleji, někdo rychleji, já s Ivou čestně zaujímáme poslední pozice, ale kluk nám pomáhá, když je potřeba udělat dlouhý krok na šutr. Po chvíli se naše skupinka rozpadá, takže kluci s Jíťou drží přední pozice, já s Ivou zaostáváme vzadu, po dalších cca 45 minutách přicházíme na první záchytný bod - občerstvovací stanice, jsem tak vyčerpaná a mám takovou žízeň, že kupujeme předražené pití a čokoládovou tyčinku. Nedá se nic dělat, ještě nejsme nahoře a to už pomalu začínám vidět jak se rozsvětluje. Pokračujeme dál, v jednu chvíli je dokonce taková mlha, která naštěstí není v té tmě vidět, ale cítit je, vyloženě skoro prší, než horkotěžko vytáhnu z batohu bundu, skoro přestává. Takže pokračuji dál už úplně sama, neboť mi všichni utekli, ale sama tak úplně nejdu, předemnou i zamnou je štrůdl lidí. po další půl hodince již skoro za světla přicházím nahoru, kde již zbytek skupiny je a máme zde připravené karimatky na sezení. Průvodce nás ujišťuje, že máme ty nejlepší místa na pozorování... Haha, to tak to říká každý průvodce, pomyslím si. Takže čekám. Očividně se honí v údolí mraky a očividně mlha stoupá i nahoru, takže z východu nic nebude a to to stálo tolik úsilí. No nic, čekáme, je docela zima, trochu fouká, takže si oblékám mikinu i bundu, aspoň na chvíli toto oblečení na Bali využiju. Čekáme. Občas se sluníčko ukáže, ale než se stihneme připravit na focení, tak zase přijdou mraky, a tak je to asi tak půl hodiny až hodinu než se úplně rozední. Pár fotek samozřejmě jsem stihla i společné foto celé naší party máme. Super, káva ani čaj se nekoná, průvodce se ptá, zda můžeme pomalu začít scházet dolů. Zdá se, že nic jiného nás zde nečeká, takže souhlasíme a cca v 7.00hod. přesně nevím se vydáváme na cestu dolů. U záchytného bodu, kde je pamětní mohyla na nás vyskakují opice, všichni se nechávají s nimi fotit, až na nás. My je fakt nemusíme. Ještě nahlédneme do jícnu sopky a pokračujeme dál, mraky se stále tak nějak honí, takže úplně jasný výhled nemáme, ale to nevadí, je tady krásně, naposledy sopka opravdu hodně vybouchla v roce 1963, pod námi je ještě vidět černá "čerstvá" rozlitá láva. V jedné skulince dokonce když do ní strčíme ruku, tak tam jde docela teplo. Dole na parkovišti jsme v 8.30hod. Loučíme se s našimi průvodci, ale ti nás přeci jenom doprovodí až k autu. Doufáme, že se Olda vyspal a vydáváme se na cestu zpět. Už sedíme v autě a mě napadne, jestli jsme klukům neměli dát zase nějaký bakšiš. Olda říká, že zaplacené průvodce máme, ale jestli jim chceme něco dát, tak je to na nás. Takže se skládáme a já jim to ještě doběhnu dát, když tak smutně koukali... Cesta zpět už probíhá v pohodě. Zastavíme se na ulici ve warungu na polévku Bakso, která takhle po ránu bodne a pokračujeme dál do hotelu. Po příchodu do hotelu se rozhodneme, že se půjdeme osvěžit do bazénu, pak se natáhneme pod přístřešek a víceméně tam na celé odpoledne vytuhneme, nejdřív se snažím si číst, ale spánek náš přemůže. Později odpoledne už se probudím vedrem a taky, že už v restauraci začíná být šrumec, takže se proberu v bazéně, pak dáme večeři a jdeme brzy spát, jelikož máme vážně deficit.
22.10. - Po snídani se necháme s Jardou a Evou odvézt na korbičce s plynovými lahvemi na Jemeluk beach pod Sunset point. Tam si užíváme jednu z posledních opalovaček, šnorchlovaček a čumění na pláž. V restauraci si dáváme všichni jednotně grilovaného tuňáka - něco úplně jiného než v Čechách. Moc dobrý. Konečně přečtu knížku, co jsem si přivezla. Při šnorchlování konečně také potkám u chrámečku toho hada, co o něm všichni mluvili, že prý je jedovatý, takže jen ho zahlédnu, hned plavu pryč. Ale on se drží při zemi, takže to není nebezpečné. Zase je po obědě znát odliv - asi o 1m méně vody. V 17.00hod. opouštíme pláž a vydáváme se na vyhlídku do restaurace nad pláží na Sunset point - čili západ Slunce, objednáváme si pití a já s Jardou palačinku. Klábosíme a užíváme si ty chvíle pohody. Jak Slunce zapadlo, najednou se za námi zjeví Koko, nikdo jiný by nám neudělal větší radost. Je to opravdový kamarád s duší romantika, jak o sobě říká. Vždyť po cestě zpátky nám v rádiu pouští samé slaďáky. Ve slabé chvíli Kokovi slibujeme, že za rok zase přijedeme a on nám slibuje, že s námi pojede na Jávu. No uvidíme, kdy k tomu dojde :-) Večer posedíme v restauraci a jdeme spát. To válení na pláži bylo opravdu náročné :-)
23.10. - A je to tady, náš poslední celý den na Bali. Musíme si ho pořádně užít, ale jak? Nejsme schopni nic vymyslet, sedíme dlouho s Evou a Jardou na snídani a vymýšlíme. Já si chci ještě naposled půjčit skútr, Mírovi se to zdá drahé a už nechce. Eva s Jardou chtějí jít na pláž a večer jedou k šamanovi. Rozhodnu se, že pojedu k šamanovi s nimi. Po dlouhém vymýšlení to dopadne tak, že já jdu nakonec na výšlap vesnicí nahoru na hřeben a Míra s Evou a Jardou jdou na pláž. Vyrážím samozřejmě v nejnevhodnější dobu a to v 10 hodin dopoledne, takže už je pěkné vedro a sluníčko pálí. Cesta vede sice po betonové cestě, ale někde tak strmě do kopce, že se zadýchám sotva udělám deset kroků. Nadávám si, proč jsem nevyrazila brzy po ránu, jak mi radili chlapi, co už tuhle cestu absolvovali. Na odpočinek se snažím vyhledávat místa, kde je aspoň trochu stín, občas někoho pozdravím, ale tady už moc lidí nevídám. Naštěstí ani psů. Když už jdu cca 1,5hodiny, začnu hledat tu odbočku o které mluvili chlapi, která vede nahoru na hřeben, ale žádnou nevidím a tak pokračuji pořád dál, chvíli po poledni se dostanu k nějakému nově stavěnému rezortu, betonová cesta zde končí, už to není ani tak do kopce, zkusím jednu dvě odbočky, ale když zjistím, že ani jedna nevede nikam dál než k prvnímu stavení, cestu vzdávám, před sebou vidím ještě hodně velký kopec na hřebem nahoru. Zkouším se zeptat pána, který se zde zčistajasna objevil, ale bohužel nerozumí anglicky. Takže tedy vracím se zpět, o kousek níže u domu se dávám do řeči s paní, která umí anglicky. Pokračuji dál a u jednoho domku, kde je u cesty ve stromě telefon s anténou se dávám do řeči s další paní, které vysvětluji, že jsem nenašla cestu nahoru na hřeben, a že jsem se u nově stavěného resortu obrátila, ona mi říká, že právě kdybych šla ještě kus za něj, tak pak tam je odbočka doprava na hřeben. No nic tak třeba příště říkám jí a loučím se. Cestou dolů jdu značně rychleji i když i z toho prudkého kopce to není žádný med. Cestou ještě potkám dva kluky, kteří jedou ze školy na skútrech, jeden na mě při focení dokonce ukazuje prostředníček... Pak potkávám tři holčičky, které se také vracejí ze školy v uniformě ale pěšky, ptají se mě jak se jmenuju a postupně se mi představují i ony. Nic jiného ale anglicky neumí a tak se s nimi loučím. Přicházím dolů na hlavní silnici a hned na konci vesnice vlezu na pláži do moře, musím se trochu "osvěžit" a smýt pot. Pokračuji dále v domění, že Míra s Jardou a Evou jsou na Lipah beach, procházím pláž, ale nevidím je, v Pohoda baru, kde si mě už pamatují si dávám džus na doplnění energie, připojuji se na wifi a zjišťuji, že mi Míra posílal dokonce SMS, že jsou na konci Lipah beach u bazénu i s klukama a že mám za nimi přijít. Takže se vydám na cestu a přicházím za nimi k bazénu, který je opravdu skvělý, protože je tak hluboký, že na jedné straně ani nedosáhnu na zem a je s úžasným výhledem na moře. Všichni jsou zdá se posilnění arakem - místní pálenkou a tak je s nima sranda. Také si nechávám nalít skleničku a zjišťuji, že arak atak co nám servírují v hotelu je hodně ošizený. Zato kluci to mají zase snad jedna ku jedné. Posíláme ještě společnou fotku Jítě a Petrovi, kteří jsou na Jávě, dáme si zde oběd, pak jdeme na chvíli do moře a zjišťujeme, že už musíme jít, abychom stihli domluvený odjezd k šamanovi. Kluci jdou s námi k Marcelovi se podívat, aby zjistili, že jejich ubytování je opravdu lepší a tak je sranda i po cestě. Po příchodu na hotel jsem opravdu hodně hodně unavená, ale zároveň jsem ráda, že poslední den na Bali byl docela pestrý a to ještě nebyl jeho konec. Protože pak se přihodilo něco co bych nikdy nečekala... Ale o tom třeba až jindy ;-) Takže v hotelu rychlá sprcha a užuž nasedáme k Marcelovi do fungl nového auta a jedu s Evou a Jardou k šamanovi. Zaveze nás na dvorek jedné velké šamanovy rodiny, je to opravdu neuvěřitelný pohled na balijskou domácnost, několik dospělých, starších lidí, dětí a dokonce jedno novorozeně, společně na dvorku se slepicemi, kohoutama a kuřátkama, které mi klovají do prstů u nohou zatímco sedíme kolem jednoho stolu se šamanem. Pro začátek dostáváme panáka araku, v kterém jsou naloženy nějaké kousky dřívek. No nevypadá to moc vábně poté co si prohlídnu za zády jejich kuchyni a skleničky se také neblýskají čistotou, ale co nic hrozného se stát nemůže, vždyť to ten alkohol tu špínu vypálí a proti žloutence a břišnímu tyfu jsem očkovaná. Zajídáme to citronovými sušenkami z dózy. Pořád se nemůžeme vynadívat na to okolí tady, takže nám ani nevadí, že čekáme až se uvaří káva pro nás. Poté co nám paní přinese kávu, tak šaman začíná povídat, nejdřív o mě, Marcel překládá, kdoví jestli překládá vše co šaman řekl, ale to už se nikdy nedozvíme. Něco řekne a zeptá se, zda je to pravda, tak všechno odsouhlasím, pak můžu mít jednu otázku, tak se zeptám, šaman mi odpoví, ale jestli má pravdu se uvidí možná až časem. Poté povídá k Evě a pak k Jardovi, pak nám ještě každému namasíruje část těla, která nás pobolívá, zaplatíme každý 100.000IDR a odjíždíme. Večer se v restauraci podává grilované sele, které odmítáme, protože se nám nechce za něj dávat 15EUR a protože si chceme dát poslední večeři na Bali rybu. Zábava se docela rozjíždí, přijeli někteří už noví lidé, takže jsme rozděleni na dva stoly, ti co se už známe a ti noví. Po pár arakách mě dokonce dostane Míra i na "parket" a tančíme. Zdá se ale, že Míra už moc nevydrží a tak odpadá a nechává mě samotnou na parketu, to ale nevadí neboť se mě ujímá Jarda a pak místní kluk Marko, který chce abych ho naučila ploužák. A tak tančíme a tančíme a pak zase zrychlujeme tance, prostě si to se všema tančícíma užíváme. Už ani nevím jak se to stalo, ale čas utíkal tak rychle a lidí postupně ubývalo až se stalo to, že bylo dávno po zavedené večerce ve 22.00hod a já s Jardou a Ilonou sedíme u stolu ještě se 4 balijcema - dva kluci z restaurace a dva kluci - Iloniny kamarádi z vedlejší vesnice a objednáváme víceméně jeden arak atak za druhým a povídáme a povídáme a najednou je půl druhé v noci a to už opravdu musíme zmoudřet a nechat kluky se taky vyspat neboť druhý den od rána nás obsluhují u snídaně. Takže si se všemi necháme udělat ještě památeční fotku na pařbu na Bali a odcházíme spát.
24.10. - A je to tady, ten den musel prostě přijít. Na snídani se loučíme se všemi s kterými jsme tu byli celých 14 dní a jdeme balit. Sbaleno světedivse máme za chvíli, dokonce se nám i vše vešlo do kufrů a nemusíme zde nic nechávat. Okolo 10.hodiny se s námi přicházejí rozloučit Jarda s Evou, neboť oni mají před sebou ještě pár dní a jdou se válet na pláž. Pak už se jenom tak povalujeme na pokoji, ještě vytáhnu Míru se naposledy jít podívat na pláž, pak dáme poslední oběd u Marcela v restauraci - rybí saté a ve 13.00hod. už si pro nás přichází Koko, že je čas odjet. Loučíme se tedy se vším personálem v restauraci, dáme ještě památeční foto a odjíždíme směr Denpasar - letiště. Cestou je s Koko sranda, vyptávám se na všemožné věci, několikrát si slíbíme, že příští rok přijedeme zase a Koko nás vezme na výlet na Jávu. Tak uvidíme. Cesta trvá tři hodiny, Koko jede chvílemi jako o závod, u letiště se nám ten provoz nezdá už tak zmatený jako před 14 dny, už jsme si zvykli na ten velmi dobře fungující chaoz v dopravě. Ještě nám na rozloučenou pustí hymnu - píseň tuak adalah nyawa. Skoro se slzami v očích se s Koko loučíme, dáváme mu posledních 100.000 IDR abychom měli dobrou karmu a snad mu to udělá radost a přilepší si aspoň trochu. Snad si nás bude dlouho pamatovat, a ještě někdy se s ním setkáme. Říkal, že u Marcela bude pracovat celý život :-) Na letišti jsme brzy, takže čekáme, nakupujeme ještě nějaké suvenýry - hlavně tričko. Tři hodiny do odletu docela utečou a my už nasedáme do letadla Boeing 777-300ER. Naštěstí máme trojsedačku hned za přepážkou první třídy jenom pro sebe, takže si během dlouhého 9hodinového letu můžeme trochu natáhnout nohy, chvílemi i usnu.
25.10. V Dubaji nás čeká ten dlouhý osmihodinový přestup, který Míra stráví na lehátku, občas spí, občas bdí a já se občas procházím letištěm sem a tam a nebo na lehátku přečtu půlku další knížky, kterou jsem si vezla sebou. 8 hodin je dlouhých, ale dá se to přežít, na letišti v Dubaji je klid, nejsou zde žádná hlášení o odletech a příletech. Naposledy se nalodíme do letadla Airbus A380 a zjišťujeme, že zase budeme mít trojsedačku jen pro sebe, takže těch posledních 6 hodin letu už nějak přežijeme a budeme doma a doma nás přivítá na letišti brácha a větrné studené počasí. Snová dovolená skončila. Realita všedního života pokračuje. Bohužel pro mě nemocí, už na mě asi dolehlo to neustálé střídání klimatizace a horka. A nebo to byl opravdu jenom sen a nachlazení, s kterým jsem na Bali před 14 dny odjížděla, prostě dál pokračuje?
Odkaz na hymnu - velmi oblíbenou písničku této sezóny na Bali:
https://www.youtube.com/watch?v=mwqJJtax12g
Pár fotek na rajčeti, odkaz vlevo.
