A jak to tedy začalo. Začalo to tak, že jsem v pátek 1. listopadu byla na první prohlídce v porodnici v Kolíně a tam mi doktor řekl, že tam vidí, že se něco děje, ale to ještě nemusí vůbec nic znamenat, odborné názvy si už samozřejmě nepamatuju, jenom zcela zásadní bylo, že v kolínské nemocnici nejsem hlídaná s mou nemocí Leidenskou mutací a to byl velký problém, který naštěstí vyřešil tak, že mě odeslal na místní hematologické oddělení a tam mi udělali vyšetření, aby věděli, jak jsem na tom s tou mojí srážlivostí krve. Nejdřív to tedy vypadalo, že snad ani kvůli tomu nechce, abych tam rodila... Nechápu, neberu to jako nijak zvlášť závažné onemocnění, ale doktoři v tomto ohledu musí být důležití... Hlavně tedy ten, co tam zrovna ten den měl službu, jméno už si nepamatuji a i kdyby, tak nechci jmenovat konkrétně. V sobotu 2. listopadu místo na těhotenské plavání do Kolína jsem jela do Kolína do porodnice s podezřením na odtok plodové vody, neboť jsem za noc měla mokro v kalhotkách. Tam mě doktor (rozhodně o dost sympatičtější než ten páteční doktor) vyšetřil a řekl, že by to plodová voda mohla být, ale jsem otevřená teprve hodně málo, že to může trvat klidně ještě 14 dní a nebo, že můžu klidně večer přijet a rodit. No dobře tak mě trochu uklidnil, pořád jsem totiž nemohla věřit, že by to už opravdu mohlo nastat. Tak tedy plavání jsem už nestihla, tak jsem jela do Benešova na návštěvu za sestřenicí do porodnice, ale tam měli návštěvní hodiny až po obědě, tak jsem nejprve navštívila kamarádku a poté jsem navštívila sestřenici, kde jsme se nakonec sešli i s tetou, bratrancem a jeho přítelkyní. Už tam jak jsem tam skoro dvě hodiny postávala mě začalo jakoby bolet v kříži, ale přisuzovala jsem to tomu, že jsem tam tak dlouho stála. Nicméně bolest se zdála být jaksi stále silnější i při cestě domů a poté i doma, to už jsem začínala tušit, že se asi něco děje. Podvečer jsem strávila měřením těchto bolestí a zapisováním si jich do mobilní aplikace. Poté co mě kamarádka po telefonu sdělila, že její kontrakce byly vlastně jenom bolest v zádech, říkala jsem si, je to tady. Poté co můj muž přijel po osmé večer z práce, rovnou jsem ho vyděsila tím, že ať se připraví, že je možné, že pojedeme ještě ten večer do porodnice, neboť bolesti stále sílily, ovšem žádné extra pravidelnosti v nich jsem nenaměřila ani to, že by se intervaly zkracovali. No dokoukali jsme Stardance, které tehdy běželo v televizi, já si napustila vanu, abych poznala jestli to nejsou ty poslíčky - falešné kontrakce. Ve vaně bolest nepřestala, takže jsem po desáté večer rozhodla, že s takovými bolestmi bych se stejně nevyspala a že radši dojedeme do porodnice. Vzali jsme tašku kterou jsem měla sbalenou už asi měsíc. A vyrazili. V autě jsem bolestí skoro nemohla ani sedět. Dorazili jsme do porodnice tuším někdy před 23. hodinou a byl tam ten stejný doktor co ráno, tak mě přivítal větou, že to říkal, že budu do večera zpátky. Vyšetřil mě a zjistil, že jsem se od rána o nějaký ten centimetr otevřela, ale že na porod to nevypadá, že klidně můžu rodit až následující den a dal mi na výběr, zda chci jet ještě domů nebo zůstat tam v pokoji k tomu určenému, řekla jsem že ty bolesti jsou strašné a že tam radši zůstanu aby mě měli pod kontrolou (to jsem ještě netušila, jaké bolesti si za tu noc ještě prožiju...) a hlavně, že to máme domů celkem daleko. Mého muže tedy poslali domů, že mu zavolám, až uznají že se porod blíží. A mě že píchnou, tehdy řekli něco na bolest a nebo že se porod rozjede. No zkrátím to, bolest samozřejmě neutichala, právě naopak, tak jsem prožila do té doby nejhorší bolest v životě, která trvala nepředstavitelně dlouho, až později jsem si uvědomila, že to zas až tak dlouho nebylo, že jsou určitě ženy, které v těchto bolestech stráví opravdu třeba 20 hodin. Někdy kolem tuším druhé hodiny mi praskla voda takovým způsobem, že byl pode mnou rybník, tak jsem si říkala, sláva už rodím a za chvíli to budu mít za sebou. To jsem se ovšem mýlila. čekalo mě dalších několik hodin bolestí. Byla jsem už i hnusná na sestřičku, ať se mnou něco dělá, že tu bolest už nevydržím, ona si se mnou taky už nebrala servítky a oplatila mi to taky né moc příjemnýma slovama, ale teď se tomu ani nedivim, byla jsem fakt hroznej pacient... Vygradovalo to tím, že jsem se jí zeptala jestli ona už rodila a ona na to, že ne, že ne každej může mít to štěstí. To jsem asi šlápla do vosího hnízda. Ale jinak byla sympatická a myslím, že nakonec dělala svojí práci dobře. Ještě bych chtěla upozornit, že jelikož jsem si v 16 hodin píchla injekci Clexanu, tak jsem nemohla dostat epidurál proti bolesti, abych prý nevykrvácela. No takže v půl páté sestřička usoudila že jsem otevřená na dostatečný počet centimetrů, ani nevim na kolik to bylo, asi 9? Nevim. Takže se prý přesunu na porodní pokoj, tam už čekal doktor - stále ten stejný sympatický. Zavolala jsem mému muži, že může vyrazit. Na porodním pokoji jsem další hodinu než dorazil muž, strávila ve sprše v děsných bolestech při každé kontrakci, klečela jsem na zemi, ani na nohách jsem se už neudržela, ale pořád mě to nejhorší ještě čekalo, konečně dorazil můj muž a s ním jsem prožila ve sprše ještě několik kontrakcí, pak na porodnické křeslo a tlačit, konečně to "začalo". Můj muž mi hodně pomáhal, ale klučíkovi se dolů nechtělo, tak mi sestřička poradila, že si mám stoupnout, zavěsit se za závěs a při kontrakcích tlačit, že využiju tak gravitaci. Můj muž mě držel ze všech sil a tlačil se mnou, byl úžasný a bez něj bych to určitě nezvládla, vždyť bych se ani neudržela na nohách... No po několika kontrakcích na nohách zase na lehátko a stále tlačit. Poté jsem si všimla, že si doktor chystá nějaké náčiní... Nástřih prolítlo mi hlavou. To mě vyděsilo a řekla jsem: néé nástřih ne, ale on naštěstí nedbal, jako cítila jsem jak do mě řeže, ale v porovnání s těmi bolestmi co jsem dosud zažila, to bylo prd. Po nástřihu už stačilo jen párkrát zatlačit a stalo se něco neskutečného. Bylo to jako kdyby ze mě vylítlo něco živého teplého, ne počkat, ono to bylo živé a teplé. Narodil se Matěj :-) hned mi ho položili na hruď, byli jsme ještě chvíli spojeni pupeční šňůrou. Ne počkat, spojeni už zůstaneme navždy. Bonding proběhl, pak proběhla kontrola jestli je vše v pořádku, změření, zvážení a pak už byl jen u mě s modrorůžovou čepičkou, aby nenastydnul prďola jeden malinkatej. Bude to znít jako klišé, ale žádné jiné miminko nebylo tak krásné jako to naše :-) S Matějem na hrudi ze mě vylítla ještě placenta, ta šla jako po másle, pak jsem dostala umrtvovací injekci a šlo se šít. Doktor byl srandista, říkal že to potrvá max. 10 minut ale šil to snad půl hodiny. Několikrát jsem si stěžovala, že mi lhal, ale on se ospravedlňoval, že to šije pečlivě každý steh zvlášť, kdyby nějaký prasknul, aby to ty další držely. Poté už jsem jenom ležela s Matějem na hrudi a byla jsem šíleně unavená, náročnější noc jsem dosud nezažila. Ale byla jsem ráda, že jsem to měla za sebou relativně rychle, vždyť od příjezdu do porodnice uplynulo pouhých 8 hodin, některé ženy rodí i 20 hodin. Byla jsem na sebe pyšná,jak jsem to skvěle zvládla a můj muž byl určitě taky hrdý, jakou má doma hrdinku :-)
Ještě bych chtěla upozornit, že jsem během porodu několikrát řekla, že rodit už nikdy nebudu, že to je něco hrozného. Již po dvou týdnech jsem usoudila, že to až tak hrozné nebylo a klidně bych si to zopakovala znovu. Ovšem co následovalo další měsíc, přesně do konce šestinedělí, to bylo totální vyčerpání a bezmoc, zda nedělám všechno špatně, když Matěj pořád pláče a nechce spát... Ale o tom zase v jiné kapitole. A na závěr ještě dodám, že jsem během porodu pořád něco povídala a doktor taky a hlavně jsem povídala, že už nemůžu, že to nezvládnu a doktor mi na to řekl, že kdybych tolik nepovídala, měla bych sílu na to pořádné tlačení aby už byl maličký na světě.
Ještě bych chtěla upozornit, že jsem během porodu několikrát řekla, že rodit už nikdy nebudu, že to je něco hrozného. Již po dvou týdnech jsem usoudila, že to až tak hrozné nebylo a klidně bych si to zopakovala znovu. Ovšem co následovalo další měsíc, přesně do konce šestinedělí, to bylo totální vyčerpání a bezmoc, zda nedělám všechno špatně, když Matěj pořád pláče a nechce spát... Ale o tom zase v jiné kapitole. A na závěr ještě dodám, že jsem během porodu pořád něco povídala a doktor taky a hlavně jsem povídala, že už nemůžu, že to nezvládnu a doktor mi na to řekl, že kdybych tolik nepovídala, měla bych sílu na to pořádné tlačení aby už byl maličký na světě.
