Nevim jak to mám všechno popsat, protože to se snad ani popsat nedá, to se musí prožít. I když asi ne úplně každý by měl tu odvahu přelézt nebo přeskočit na ten kamínek zaklíněný mezi dvě skály, bez žádného zábradlí, jenom 1000 metrů volného prostoru pode mnou.
Takže začnu tak, že jsme vyrazily v 9.45. V Ålgård jsme natankovaly, nakoupily něco k jídlu a pití. První část cesty jsme už dobře znaly (tedy Alina asi ne, ta si nikdy nepamatuje, že už jsme tudy jely) a pak jsme začaly stoupat směrem k pohoří Sirdal - nebo také lyžařské středisko. Nádherná krajina, široká údolí, sem tam sníh držící se v místech kam nezasvítí sluníčko, sem tam vodopády ze skal, hory se začaly vyvyšovat, poté se široká údlí změnila v klikatou úzkou silničku do vrchu, pak zase z kopce. No prostě parádně jsem si zařídila, provoz téměř žádný - kor v těch úzkých místech, kam se vejde jednou auto bych nechtěla nikoho potkat, ale tam je tak malá pravděpodobnost, že někoho potkáte. Takže ve 12.15 jsme dorazily na parkoviště pod Kjeragem. Automat na zaplacení parkovného zdál se být funkční, Alina zase navrhla, že to nemusíme platit, když to tam nikdo nekontroluje... Nějak mě to slušnost nedovolila a těch 80NOK jsem tam vhodila. Na parkovišty byly nějaké budovy, WC a sprcha, které fungují nejspíše až v hlavní sezóně, což je od 14.6.
Ve 12.30 jsme vyrazily, začalo se strmým stoupáním vzhůru po skále, ku pomoci nám byly řetězy, které jsme ale moc nepotřebovaly, protože skála byla suchá a tak to moc neklouzalo. Lidí šlo tak akorát, spíš více lidí jsme potkávaly později proti, protože už se vracely, více méně souběžně s námi šla nějaká skupinka Poláků nebo Rusáků - nejsem schopná to poznat. Počasí bylo takové, že bylo zataženo, docela zima (na parkovišti ukazoval teploměr v autě 11°C, ale v předpovědi pro Kjerag byly 4°C), ale důležité bylo, že nepršelo. Takže šli jsme tak jak jsme stačily dýchat a co nám nohy do kopce dovolily, když byl hezký výhled, tak jsme zastavily a fotily. Počáteční strmé stoupání vystřídalo strmé klesání, pak zase strmé stoupání, pak zase klesání pak zase stoupání a pak dlouhá skoro rovinka. Cesta nahoru měla podle průvodce trvat 3 hodiny, Když se mi zdálo, že jsme v půlce tak jsem koukla na hodinky a byl 14.00, tak jsem si říkala ještě jednou tolik. Poté jsme došly k rozcestníku, tak jsem si říkala - ještě tak hodinu, no a zašly jsme "za roh" a najednou sněhové pole, houf lidí a světe div se - po dvou hodinách chůze v mém tempu jsme dosáhly cíle!!! Kjeragbolten byl přímo před námi :-D
Takže na Kjeragbolten se čekala fronta. Pár lidí tam přeci jenom bylo, takže jsme nejdřív oddychly, posvačily, pokochaly se výhledem dolů na Lysefjorden, okoukly jak se na ten šutr leze a psychicky se připravily na závěr a zlatý hřeb túry - přejití kraťoučké římsy a pak skok nebo přelezení na šutr. Alina mě laskavě pustila jako první a že me vyfotí. No poprvé jsem se opravdu bála - nic příjemného - na kameni je místo tak akorát pro jednoho člověka a rovinka je jen tak na dvě nohy, pak se kámen zaobluje směrem dolů a pode mnou 1000 metrů volného prostoru. Takže prvně jsem se bála, ale prdelní metodou (koho by zajímaly podrobnosti nebo názorné předvedení jak jsem se na ten kámen dostala, tomu mile ráda předvedu osobně) to šlo. Alina mi udělala několik fotek. Krok zpátky byl kupodivu úplně v pohodě - provedla jsem ho jako každý jiný krok v mém životě :-D
Pak, že tam půjde Alina, tak jsem se připravila s foťákem a když jsem jí zahlédla, tak jsem začala fotit, jenže ona během chvíle zmizela a přišla ke mně a řekla, že to nedá, že se jí třesou kolena, že neví jak tam má překročit, a že jestli půjdu s ní a pomůžu jí, na to já, že bych jí ráda pomohla, ale moc nevím jak, že za ruku jí držet moc nebudu, protože jestli by spadla, tak mě by stáhla sebou. No nicméně jsme to šli zkusit, že jí to předvedu u kamene jak jsem tam překročila já a že ji kdyžtak trochu podržim. No nebylo to nic platné, stejně to nedala. Tak jsem jí nechala chvilku přemýšlet jestli se hecne a dá to nebo ne. Takže jsem tam překročila na ten kámen celkem 4x - podruhé to bylo snazší a potřetí a počtvrté když jsem tam lezla - kvůli nejlepší fotce (která se stejně nepovedla - prostě chyběla modrá obloha, chvílemi se dokonce zespodu vyháněla mlha, takže bylo pěkný mlíko), tak to už byla pohoda jazz - kochala jsem se výhledem dolů - paráda. Vůbec jsem neměla závrať. Celkem jsme se u Kjeragu zdržely 1 hodinu 15 minut a pak jsme vyrazily zpět. Takže jsme vyrazily v 15.45. Cestou jsem si odlovila 2 kešky. Ještě jsme potkali pár lidí jdoucích teprve na Kjerag. Ale zpátky jsme šli téměř samy, nikdo nás nedohonil, ani my jsme nikoho nedohonily. Cesta zpět nám trvala zase 2 hodiny. Na parkovišti jsme daly trochu oddych. Potřebovala jsem odpočinout nohy. V 18.00 jsme vyrazily autem směrem domů. Ve 20.15 jsme parkovali u nás na farmě.
Já to zhodnotila jako nejlepší výlet i vzhledem k ne zrovna ideálnímu počasí. Alina musela být asi pěkně zklamaná, když nemá fotku na kameni... No ale bylo mi jasný, že jak tam poprvé nepřekročila, tak pak už to nedá, prostě měla strašný strach a třásly se jí kolena. Tak jsem jí moc nenutila, přeci jenom, co kdyby tam spadla... To není žádná prča... Je to vlastně dost nebezpečný. Blázni - ty lidi co tam lezou... A jsem ráda, že patřím mezi ně :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat