V porodnici jsem byla ze začátku jako Alenka v říši divů. Poprvé vůbec v nemocnici. První den jsem se snažila dospat a byla jsem šíleně unavená. Strava byla otřesná, nechápu jaktože rodičky nemají nějakou jinou stravu, vždyť potřebují jíst zdravě a pestře, ne bílé rohlíky a margarín... To bylo asi to nejhorší. Nebo nejlevnější salám... Každý den dva skyry. Obědy nebyly až tak tragické, ale bylo to takové dietní, já měla dost hlad. Výhodu to mělo, že jsem z porodnice odcházela s původní váhou, co jsem měla před otěhotněním :-) Chvilku mi trvalo, že jsou na oddělení šestinedělí dvě skupiny sestřiček a to sestřičky pro miminka a sestřičky pro nás rodičky. Sakra to mi nikdo neřekl. No takže v porodnici to probíhalo jinak asi standartně, v neděli jsem měla spolubydlící, která ale ten den odcházela, v pondělí mi předali Matěje do péče a to jsem byla na pokoji sama, v noci Matýsek tedy pěkně plakal, já nezkušená jsem s ním dělala psíkusy, vlastně už si to ani moc nepamatuju, nakonec nějak usnul, přiznávám nějak mi ty vzpomínky vytěsnily zážitky dalších dní doma. A v úterý tam přišla holčina po císaři, já doufala, že ve středu nás pustí domů, tak jsem se s ní nechtěla moc seznamovat. To jsem se ale spletla, protože Matýsek měl žloutenku a tak si nás tam ještě nechali a on musel pod lampu. Výhodu to mělo, že mi ho nosili jenom na kojení, přebaleného, takže jsem se o nic nemusela starat. Aspoň jsem si pěkně odpočinula, pořádně se vyspala a nabrala síly na následující období doma. Návštěvy za mnou chodily, Matýsek pořád jen spal, tehdy jsem si myslela, že mám štěstí, že máme spavé miminko, to se ale příchodem domů změnilo... Prý ta spavost mohla být způsobena tím, že měl tu novorozeneckou žloutenku. V pátek, v den propuštění, nás tedy dlouho napínali, jestli nás pustí domu, někdy po obědě přišla doktorka, že můžeme domů. Radostnou zprávu jsem hned zavolala mému muži a začala balit. Domů jsem se těšila moc, ale zároveň jsem měla strach jestli to doma sami všechno zvládneme. Jinak co se týká kolínské porodnice, já byla spokojená. Některé drobnosti tam neměli ještě tak vychytané, jelikož bylo brzy po znovuotevření zrekonstruovaných prostor, ale věřím, že časem to všechno vylepší a hodně maminek tam bude spokojených. Samozřejmě je to hodně o lidech, o doktorech a sestřičkách, jak jsem napsala, já měla štěstí na skvělého doktora porodníka a to je to hlavní. To že na oddělení šestinedělí byla jedna sestřička příjemná jak osina v prdeli, to se dá nějak přežít. Po pár dnech jsem pochopila, že zas až tak hrozná není, když po ní nic nechci :-D Jo a ještě musím říct, že pan primář, který chodil na vizitu byl taky sympaťák a od pohledu milý člověk a to je také důležité.
Žádné komentáře:
Okomentovat